Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2991/2016

23 Cdo 2991/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Česká kancelář pojistitelů

Ing. R. K.

, zastoupenému JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 478/72, o zaplacení částky 403.323 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2016, č. j. -545, takto:

I. Dovolání žalovaného

se

v rozsahu, kterým byl napaden první výrok rozsudku odvolacího soudu co do částky 36.666 Kč s úroky z prodlení a výroky druhý a třetí o náhradě nákladů řízení,

odmítá.

II. Ve zbylém rozsahu

se

dovolání žalovaného

zamítá

.

III. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40

Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. -495, zamítl žalobu na zaplacení částky 403.323 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 403.323 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o spoluzavinění poškozeného na následcích dopravní nehody ve výši 100 %. Podle soudu prvního stupně nemohl žalovaný za daných okolností střetu zabránit. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozsah spoluzavinění poškozeného na škodném následku posoudil vadně, neboť by tak zcela eliminoval v rozporu s ustanovením trestní odsouzení žalovaného v části, týkající se uznání zavinění na poškození zdraví chodce Ing. O. I když odvolací soud uznal, že na straně chodce došlo k pochybení při pohybu na pozemní komunikaci, měl za to, že stejně závažného pochybení se dopustil i žalovaný tím, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla dané situaci. Okolnostmi, jež mohly být příčinou střetu na straně řidiče jsou zejména rychlost vozidla žalovaného, kterou znalec vyčíslil na 47 km/h., a která byla zcela nepřiměřená daným okolnostem – špatné viditelnosti, blízkosti nástupního ostrůvku MHD, blízkosti přechodu pro chodce a jež tak neodpovídala dané situaci na pozemní komunikaci, aby ji bylo možno označit za přiměřenou ve smyslu ustanovení , o provozu na pozemních komunikacích. Pokud by žalovaný přizpůsobil rychlost svého vozidla všem rizikovým faktorům v místě nehody a vyvinul tak větší obezřetnost, ke střetu s poškozeným by nedošlo, případně nikoliv s fatálními následky. Podíl obou účastníků dopravní nehody na škodlivém následku je možno hodnotit z každé strany na 50 % tak, jak již učinila žalobkyně při výplatě odškodnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Dovolatel předně namítá, zdali lze stanovit výši náhrady nákladů vynaložených dle v paušální výši 10 % z hodnoty částky vyplacené oprávněné osobě, jednak namítá nesprávné posouzení míry spoluzavinění poškozeného na nehodě. Závěr odvolacího soudu o podílu na škodlivém následku ve výši 50 % nemá oporu v provedeném dokazování. Nepřiměřená rychlost vozidla nevyplynula ze znaleckých posudků. Odvolací soud opomenul skutečnost, že i přes rizikové faktory – blízkost nástupního ostrůvku, přechodu pro chodce – byla v místě dovolená rychlost 50 km/h. Poškozený porušil povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích, žalovaný nemohl předpokládat jeho vstup do jízdní dráhy, jeho obezřetnost byla úměrná, větší vyvinout nemohl. Šlo tak o rozhodující příčinu vzniku škody.

K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle ustanovení není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv soudy obou stupňů rozhodovaly o celém žalobou uplatněném požadavku jedním výrokem, rozhodovaly o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka je totiž souhrnem částek představujících jednak náhradu toho, co žalobkyně ve smyslu ustanovení plnila pozůstalým po poškozeném z dopravní nehody za situace, kdy pro škodící vozidlo ve vlastnictví žalovaného nebylo ke dni nehody sjednáno zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve smyslu ustanovení , a jednak tzv. delegační poplatek za výkon působnosti žalobkyně pověřeným subjektem podle ustanovení tohoto zákona. Jde o nároky se samostatným skutkovým základem, byť se týkají totožné škodní události (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. , in www.nsoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. , in www.nsoud.cz). Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nároku na náhradu poplatku za výkon působnosti žalobkyně pověřeným subjektem ve výši 36.666 Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku I. napadeného rozsudku vyloučena ustanovením (když nejde o žádnou z výjimek ze stanoveného limitu v tomto ustanovení zmíněných). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu, tj. co do částky 36.666 Kč podle ustanovení odmítl.

Dovolání do výroků o nákladech řízení není přípustné, když žalovaný nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ani ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné podle ustanovení

Vytýká-li žalovaný, že „názor odvolacího soudu, že dovolatel porušil ustanovení , nemá oporu v provedeném dokazování, je v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu a též i soudu prvního stupně a je rovněž v rozporu se skutkovým zjištěním Městského soudu v Brně sp. zn. při stanovení viny za dopravní nehodu“, pak těmito námitkami přípustnost dovolání nezakládá. Takováto argumentace žalovaného totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatele proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatel jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Nesouhlasí-li dovolatel s tím, jak odvolací soud posoudil míru spoluzavinění poškozeného, jak posoudil rychlost vozidla žalovaného, a namítá-li v této souvislosti, že zcela opomenul určité skutečnosti, pak v rámci svých námitek nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku, která dle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je pouhou polemikou s úvahami odvolacího soudu a dovolatel jím žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se případně vztahují další kriteria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením ), k posouzení neotevírá.

V projednávané věci odvolací soud posuzoval, v jakém rozsahu odpovídají za škodu jednotliví účastníci dopravní nehody, tedy míru jejich spoluzavinění, a to za situace, kdy byl ve smyslu ustanovení vázán pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v trestním řízení o tom, že byl žalovaným spáchán trestný čin (v dané věci byl žalovaný na základě trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2006 pod sp. zn. , který nabyl právní moci dne 28. dubna 2006, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení trestního zákona). V závislosti na skutkových okolnostech daného případu (dopravní nehody) pak dospěl k závěru, že sice na straně chodce došlo k pochybení při pohybu na pozemní komunikaci (přecházení mimo přechod, špatný odhad vlastní rychlosti a rychlosti vozidla žalovaného atd.), avšak že stejně závažného pochybení se dopustil i žalovaný tím, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla dané situaci, že tedy podíl obou účastníků dopravní nehody na škodlivém následku je možno hodnotit z každé strany na 50 %. Jeho postup byl zcela v souladu s východisky nastavenými ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. , ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. , ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. , ze dne 22. října 2014, sp. zn. ). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak neodchyluje ani od judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu ustanovení zmiňované dovolatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. , či ze dne 14. října 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 28. května 2009, sp. zn. ). Poukazy dovolatele na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu tak nejsou případné.

Stejně tak není relevantní v daném případě odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. . Z dovolání není zřejmé, v čem se měl odvolací soud od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích odchýlit.

Spatřuje-li dovolatel zásadní pochybení odvolacího soudu v tom, že odvolací soud oprávněnost nároku žalobkyně a jejího titulu jinak právně posoudil než soud prvního stupně, aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně hodnotil či zpochybnil, pak Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že posoudí-li odvolací soud věc po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, jde o situaci běžnou, odpovídající procesním předpisům. Odlišnému právnímu posouzení věci přitom nebrání ani to, když se odvolací soud ztotožní se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a v rámci odvolacího řízení z nich vychází. V projednávané věci přitom ani nebyly skutkové závěry soudu prvního stupně před odvolacím soudem účastníky řízení zpochybněny a bylo tak možno z nich v rámci odvolacího řízení vycházet. Naopak, jestliže by se chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, bylo za takové situace nezbytné, aby odvolací soud předmětné důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro zhodnocení těchto důkazů – viz ustanovení (z judikatury k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. , ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , či ze dne 30. července 2014, sp. zn. ).

Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud rozhodnutím většiny senátu k závěru, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která by měla být v rozhodování dovolacího soudu měněna, a současně dovolatelem nebyla předložena k posouzení právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dané situace by bylo namístě dovolání žalovaného podle ustanovení odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.

Nejvyšší soud proto rozhodl ve zbylé části dovolání o zamítnutí dovolání [ ], nemohl-li dovolání odmítnout (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 9.940 Kč dle , věty první, , . , v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( vyhl. č. , v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.150,40 Kč, tedy celkem ve výši 12.390,40 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.předseda senátu