Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1776/2015

29 Cdo 1776/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Matejem Benkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Svobodova 137/7, PSČ 128 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. -94, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2014, č. j. -61, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. září 2012, č. j. -7, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 816.000 Kč s 6% úrokem od 26. června 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.720 Kč a náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 14. března 2013, č. j. -22 (jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti), Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. června 2013, č. j. -39, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom zdůraznil, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (dále též jen „sporná směnka“), obsahuje všechny náležitosti stanovené v čl. I. , zákona směnečného a šekového (dále jen „ “) a je tudíž platnou směnkou vlastní. Vlastnoručně napsané údaje data vystavení a splatnosti směnky jsou sice „v provedení ledabylém“, nicméně bez obtíží lze z těchto údajů určit, kdy měla být sporná směnka vystavena (5. dubna 2012) i na který den bylo stanoveno datum její splatnosti (25. června 2012).

Za opodstatněnou neměl ani námitku, podle níž na spornou směnku „žalobce … nikdy nikomu žádné finanční prostředky neposkytl“, když nebyla prokázána „existence dohody mezi žalobcem a žalovaným o budoucím peněžitém plnění ze strany žalobce a že takový dluh příjemce by zajišťovala předmětná směnka“.

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud – odkazuje na závěry, jež k námitce neplatnosti sporné směnky vyslovil již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, a vycházeje z výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně – přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitky žalovaného, jimiž se bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, nejsou důvodné.

Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování navrženými důkazy a učinil z nich také správná skutková zjištění. Bylo přitom pouze na žalovaném, aby svá tvrzení o kauze sporné směnky prokázal. Jestliže své povinnosti nedostál a tvrzenou existenci dohody účastníků o zajištění konkrétního závazku žalovaného spornou směnkou neprokázal, nemůže být jeho kauzální námitka důvodná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o platnosti sporné směnky ve vazbě na vyznačené údaje o datu jejího vystavení a datu splatnosti) odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud (na dané téma) uzavřel, že při posuzování formálních náležitostí směnky je třeba vycházet výlučně z výsledné podoby směnečné y se zřetelem na zákonem předepsané náležitosti, a též se zřetelem na to, zda je daný údaj ze směnečné y objektivně seznatelný; důvodem neplatnosti směnky přitom může být pouze takový údaj, jenž bude vzbuzovat rozumné pochybnosti o samotném obsahu dané formální náležitosti (posuzováno z pohledu kteréhokoliv účastníka směnečného vztahu, tedy i třetí osoby, která se případně v budoucnu účastníkem směnečného vztahu stane (viz též důvody rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. , v odborné literatuře pak srov. např. Kotásek, J., K výkladu směnečných doložek aneb opravdu „musí přísnost bejt“?, In: Pocta Petru Hajnovi k 75. narozeninám, Praha: Wolters Kluwer 2010, str. 157-158).

O tom, že ze způsobu, jakým byly v poměrech dané věci údaje data vystavení a data splatnosti na spornou u napsány, lze objektivně seznat, kdy měla být sporná směnka vystavena a na který den bylo stanoveno datum její splatnosti (jinak řečeno, jaká konkrétní data jsou obsahem posuzovaných zápisů), pak ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá.

Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní. Dovolatel ostatně v podaném dovolání důkazy, jež měly být soudy nižších stupňů takto pominuty, ani nijak blíže nespecifikuje.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) pak dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Způsobilý dovolací důvod konečně dovolatel nevystihuje ani uplatněním námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, nehledě k tomu, že takovou vadou napadené rozhodnutí ani netrpí (z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze seznat, jakými úvahami se při posuzování důvodnosti námitek žalovaného řídil a z jakých důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti). K tomu v podrobnostech srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2015), která podle ustanovení bodu 6., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 818.720 Kč) částku 11.580 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.880 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu