Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5759/2016

26 Cdo 5759/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně Medi Unit s.r.o., se sídlem v Praze 4, Branická 213/53, IČO 03962750, zastoupené Mgr. Barbarou Mercovou, advokátkou se sídlem ve Plzni, Solní 274/12, proti žalované AML - automobilové mycí linky, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Karlovarská 814/115, IČO 43000495, zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, o zrušení nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2016, č. j. -56, takto:Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2016, č. j. -56, semění takto: Usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 27. června 2016, č. j. -49, se mění tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. nepřerušuje.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou došlou Okresnímu soudu v Chebu dne 24. 3. 2016 domáhala s odkazem na ustanovení , , zrušení nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 1998 mezi žalovanou a DEA Mineraloel ČR spol. s r.o., do jejíchž práv a povinností z nájmu žalobkyně vstoupila (dále jen „Nájemní smlouva“). Žalobkyně uvedla, že se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na ní nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána.

Podáním došlým Okresnímu soudu v Chebu dne 21. 6. 2016 žalobkyně sdělila soudu, že přípisem ze dne 7. 4. 2016, doručeným žalované dne 8. 4. 2016, odstoupila od Nájemní smlouvy, a zároveň navrhla přerušení řízení vzhledem k tomu, že podala dne 20. 6. 2016 k Okresnímu soudu v Chebu žalobu na odstranění stavby mycí linky z pronajatého pozemku, neboť žalovaná odmítá splnit svou povinnost uvést tento pozemek do původního stavu. Řízení je u uvedeného soudu vedeno pod sp. zn. a je v něm třeba nejprve postavit najisto otázku platnosti odstoupení pronajímatele od Nájemní smlouvy, kterou žalovaná zpochybnila.

Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j. -49, přerušil podle ustanovení zákona č. 99/ 1963 Sb., (dále jen „ “) dané řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. mezi totožnými účastníky (řízení o odstranění stavby), v němž je jako předběžná otázka řešena platnost skončení nájemního vztahu mezi účastníky v důsledku odstoupení žalobkyně od Nájemní smlouvy, neboť vyřešení této otázky je významné pro předmětné řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 9. 2016, č. j. -56, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud měl (stejně jako soud prvního stupně) za to, že v přezkoumávané věci byly splněny podmínky pro přerušení řízení dle , neboť závěry učiněné v řízení o odstranění stavby mohou být využitelné i v tomto řízení a je nadbytečné provádět dvojí dokazování k téže předběžné otázce.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle ustanovení z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena – otázky vzájemného poměru mezi povinností soudu v řízení pokračovat a fakultativní možností řízení přerušit. Má za to, že možnost soudu přerušit řízení podléhá zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a nelze ji užívat svévolně, jak učinil odvolací soud, neboť povinností soudu je primárně v řízení pokračovat. Dále namítá, že otázka platnosti odstoupení pronajímatele od Nájemní smlouvy má v obou řízeních charakter předběžné otázky a v zájmu hospodárnosti je pokračovat v řízení, které bylo zahájeno dříve. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále opět jen „ “

Dovolání podané včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. ).

Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. ). Soud by měl dále posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. ). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení dle klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).

Ze shora citovaných názorů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná ( ). Z tohoto pohledu odvolací soud nepřistoupil k přerušení řízení odpovědně, když nezohlednil skutečnost, že předmětné řízení bylo zahájeno dříve a jeho přerušením dojde nutně k jeho prodloužení. Jeho postup nelze považovat za přiměřený ani z toho důvodu, že zánik nájmu v důsledku odstoupení od Nájemní smlouvy má v obou řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám, přičemž vyřešení této otázky nelze považovat za výrazně složité. Z obsahu spisu přitom plyne, že řízení o zrušení Nájemní smlouvy může ovlivnit řízení o odstranění stavby a nikoli naopak, jak dovodil odvolací soud.

Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. nepřerušuje.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. června 2017

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu