Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5074/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalované Léčebné lázně Luhačovice - Sanatorium MIRAMARE, s.r.o., IČ 60727942, se sídlem v Luhačovicích, Bezručova 338, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 770/52, o zaplacení částky 164.359 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2016, č. j. -138, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení autorského zákona (dále jen „“) domáhal proti žalované zaplacení částky 164.359 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. února 2010 do 31. prosince 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy.

Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 23. února 2016, č. j. -98, výrokem I. uznal nárok žalobce co do základu jako opodstatněný. Výrokem II. rozhodl, že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. , dospěl k závěru, že žalovaná byla v předmětném období povinna platit podle ustanovení licenční odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Tato odměna ale zaplacena nebyla pro neshodu žalované s kolektivními správci ohledně výjimky z ustanovení a ohledně výše požadované licenční odměny. Nezaplacením odměny došlo k bezdůvodnému obohacení žalované podle ustanovení . Soud také dovodil, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vydání tohoto bezdůvodného obohacení, přičemž tento závěr má oporu v nejnovější judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezu ze dne 13. ledna 2015, sp.zn. . Vzhledem ke složitosti projednávané věci rozhodl soud prvního stupně zatím mezitímním rozsudkem o právním základu nároku s tím, že o výši tvrzeného bezdůvodného obohacení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. června 2016, č. j. -138, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „“) potvrdil.

Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, jak ve vztahu k povinnosti žalované platit autorské odměny a vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, tak ve vztahu k závěru o aktivní legitimaci žalobce. Zdůraznil, že žalobce je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě neoprávněného rozhlasového a televizního vysílání, neboť tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivně spravovaná práva podle ustanovení a mají tak rovněž charakter práv kolektivně spravovaných. Závěr soudu prvního stupně týkající se aktivní legitimace žalobce pak má i zákonnou oporu v ustanovení a i) .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 22. srpna 2016 včasné dovolání, kde uvádí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Následně konstatuje, že k tomu, aby žalobce mohl vybírat plnění za nositele práv, je nezbytné

a) aby žalobce měl oprávnění ke kolektivní správě v rozsahu, v jakém vybírá odměny,

b) aby žalobce prokázal zastoupení těch nositelů práv, za něž se požadovaného plnění domáhá.

Upozorňuje, že žalobce požaduje plnění za provozování rozhlasového a televizního vysílání podle ustanovení a odvolací soud oprávnění ke kolektivní správě žalobce považuje za dostatečné proto, že žalobce disponuje oprávněním ke kolektivní správě v rozsahu rozhlasového a televizního vysílání, které spadá (podle odvolacího soudu) pod povinnou kolektivní správu. S tímto názorem odvolacího soudu žalovaná nesouhlasí, protože právo na rozhlasové a televizní vysílání děl patří do dobrovolné kolektivní správy podle . Proto nelze dovodit aktivní legitimaci žalobce, který na základě rozhodnutí Ministerstva kultury vykonává kolektivní správu ohledně práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání určitých druhů děl jenom na základě kolektivních a hromadných smluv, protože jenom k tomu, nikoli ke kolektivní správě týkající se provozování rozhlasového a televizního vysílání podle , má oprávnění. Kolektivní správce není oprávněn vymáhat bezdůvodné obohacení za smluvně nezastupované autory už i proto, že podle ustanovení kolektivní správce přihlíží při rozdělování a vyplácení odměn, které vybral na základě hromadné smlouvy podle odstavce 9 pro smluvně nezastupované nositele práva k takovým z nich, kteří se u něj za tímto účelem přihlásili k evidenci. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu jednání.

K dovolání žalované se vyjádřil prostřednictvím svého zástupce žalobce. Dovolání považuje za vadné, protože žalovaná sice odkázala na zákonný dovolací důvod, ale nepodřadila pod něj žádnou konkrétní dovolací námitku. Dovolání je podle jeho názoru nepřípustné, protože závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zejména s jeho rozsudkem ze dne 14. října 2015, č.j. , kde Nejvyšší soud výslovně judikoval, že pokud se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, pak kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití děl. Domnívá se, že dovolání je rovněž nedůvodné, protože žalovaná sice vrší řadu argumentů, které se týkají aktivní věcné legitimace žalobce, ale Vrchní soud v Olomouci založil svůj předmětný rozsudek na závěru, že aktivní legitimace žalobce je dána, přičemž uznal správnost interpretace a aplikace v nálezu Ústavního soudu sp.zn. a rozsudku Nejvyššího soudu uvedeného v předchozí větě. Na to ale žalovaná ve svém dovolání nijak nereaguje a svůj výklad buduje ryze formalisticky na textu oprávnění uděleného žalobci Ministerstvem kultury. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

Na toto vyjádření reagovala ještě žalovaná podáním ze dne 23. prosince 2016 označeným jako „replika k vyjádření žalobce k dovolání žalované“, k němuž však dovolací soud vzhledem k ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 2 věty první nemohl přihlédnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky , stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení , přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. .

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. , kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Z obsahu dovolání je možno dovodit, že žalovaná nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že jako lázeňské zařízení je povinna za provozování rozhlasového a televizního vysílání zpřístupňováním děl rozhlasem a televizí na pokojích ubytovaných lázeňských hostů platit autorské odměny, ani to, že pokud neplatila autorské odměny, dostalo se jí bezdůvodného obohacení na úkor autorů těchto děl. Její námitky směřují výlučně ke zpochybnění aktivní věcné legitimace žalobce s poukazem na znění rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. února 2011. Ve skutečnosti ale neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, která by vystihovala v úvodu dovolání oznamovanou otázku hmotného práva, která tvrzeně nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Zejména pomíjí závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 14. října 2015, sp. zn. , na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobce, konkrétně že kolektivnímu správci (v daném případě OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., tedytotožnému s žalobcem v nyní posuzované věci), zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl. K tomu dovolací soud dodává, že tento svůj závěr potvrdil i v dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. ).

V otázce, kterou učinila žalobkyně předmětem svého dovolání, rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Nejvyšší soud ani nemá důvod svůj dosavadní právní názor jakkoli měnit. Není tedy naplněn dovolatelkou uplatněný důvod přípustnosti jejího dovolání.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalobkyně spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2017JUDr. Pavel Pavlíkpředseda senátu