Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5505/2016

30 Cdo 5505/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. M. D., zastoupeného JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Týnská 633/12, proti žalované CET 21 spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, IČ 45800456, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 612/16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č.j. -301, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č.j. -200, rozhodl o povinnosti žalované omluvit se žalobci formou zveřejnění omluvy v pořadu „Na vlastní oči“, a to ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že informace uvedené žalovanou v pořadu „Na vlastní oči“ (dále jen „Reportáž“) odvysílaném dne 24. října 2012, které se týkaly marketingových, poradenských a IT služeb poskytovaných společností Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s. (dále jen „DPP“) a poukazovaly na to, že za vedení žalobce jako generálního ředitele došlo v DPP k několika nehospodárným krokům a překračování vysoutěžených dodávek, a to také ve prospěch přátel žalobce, jsou způsobilé poškodit čest a důstojnost žalobce. Podle názoru soudu prvního stupně se jednalo o nepodložená skutková tvrzení, která nebyla pravdivá a neměla reálný základ, přičemž reportáž vycházela z auditu, který byl zřejmě podvrhem, a žalovaná si informace jiným způsobem neověřila.

Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. května 2016, č.j. -301, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy žalované, zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nepodloženosti informací a uvedl, že si redaktoři konkrétní údaje snažili ověřit a zjistili, že některé firmy, které obdržely zakázky DPP, mají na adrese sídla pouze označení, ovšem nikoliv prostory, ani zaměstnance. A v dalších firmách jsou ve veřejném rejstříku uvedeny osoby, které žalobce označoval za své přátele. Odvolací soud taktéž poukázal na sdělení Mgr. Václava Lásky, advokáta, který pro DPP vypracovával analýzu týkající se smluvních vztahů, a jehož výpověď o porušování zákona o veřejných zakázkách ze strany DPP je proto taktéž důvěryhodná; připoměl, že v dané době probíhalo trestní stíhání jak proti žalobci, tak proti svědku Š., přihlédl také k celkovému kontextu předmětné reportáže a článků v tisku i na internetových serverech, které se zabývaly uvedenou tématikou, a dospěl k závěru, že údaje vyjádřené v Reportáži nebyly objektivně způsobilé ohrozit čest a důstojnost žalobce, zvláště, když žalobce nekriticky směšuje právo na ochranu své osobnosti s právem na ochranu dobré pověsti právnické osoby.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 17. srpna 2016, přičemž právní moci nabylo téhož dne.

Žalobce podal dne 17. října 2016 včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od šesti jím vyjmenovaných rozhodnutí dovolacího soudu, a to chybným právním posouzením důkazů, když dospěl k závěru o pravdivém základu informací uvedených v Reportáži. Podle dovolatele odvolací soud nedostatečně odůvodnil své závěry o pravdivosti tvrzení žalované a nevysvětlil, na základě jakých zjištění k tomuto závěru dospěl. Podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také proto, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud odvolací soud měl za to, že je možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, nežli ke zjištěním učiněným soudem prvního stupně, měl zopakovat nebo doplnit dokazování. Dále dovolatel poukazuje na to, že Reportáž nepojednává o nezákonném jednání DPP, ale konkrétně napadá žalobce jako fyzickou osobu. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a aby uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu

Žalobce sice s poukazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti ale nevysvětluje, v čem se od těchto rozhodnutí odchýlil (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v tomto směru srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel v dovolání namítá zejména chybné hodnocení důkazů a tvrdí nesprávný závěr soudu, podle něhož byly informace obsažené v Reportáži založeny na pravdivém základě a nebylo tak zasaženo do jeho osobnostních práv. Z dovolání žalobce vyplývá, že se tak měl dovolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1995, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ovšem nelze úspěšně napadnout v procesním předpisu stanoveným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení ).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.

Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. ).

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Je proto třeba uzavřít, že tato dovolatelem uplatněná výtka by případnou přípustnost dovolání v označené věci ve smyslu ustanovení nebyla způsobilá založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. ).

Dovolatel dále poukazuje na vady řízení (neprovedení důkazů odvolacím soudem či tvrzené nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a odchylky odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2008, sp. zn. , či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. . K namítaným vadám by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu přípustné. Tento zákonný předpoklad ovšem v dané věci naplněn není. Nad to nemá dovolací soud žádné pochybnosti o tom, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyhovuje náležitostem nezbytným ve smyslu k řádnému a přesvědčivému odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud pečlivě vyložil, na základě jakých důkazů učinil závěr o skutkovém stavu a jak tento skutek právně posoudil, přičemž srozumitelně a i přesvědčivě vyložil své hodnotící úvahy. K zopakování důkazů odvolací soud nepochybně neměl důvod, když věc posoudil na základě stejných skutkových zjištění a skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací soud vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o větší důvěryhodnosti tvrzení Mgr. Václava Lásky a menší důvěryhodnosti výpovědi svědka Š., taktéž objasnil, proč pokládá tvrzení uvedená v Reportáži napadená žalobcem za založená na pravdivém základě a srozumitelně vyložil, proč nelze dospět k závěru o neoprávněném zásahu do osobnostních práv žalobce. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplynou případné defekty, nelogičnosti ani eventuální výkladová svévole odvolacího soudu.

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2017JUDr. Pavel Pavlíkpředseda senátu