Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1837/2017

30 Cdo 1837/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Mgr. et Mgr. B. K., zastoupené JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, č. j. -95, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 105 000 Kč, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. -73, zamítl žalobu o zaplacení 105 000 Kč (výrok I) a zavázal žalobkyni, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně v plném rozsahu odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“). Odvolací soud výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “, odmítl pro vady.

Přípustnost dovolání podle žalobkyně založila na podmínce, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ). Jinak řečeno, pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak žalobkyně se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Dovolatelka ovšem žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit, neuvedla.

Žalobkyně v dovolání odkazuje na ustanovení y a d, to však samo o sobě jako vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. , zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by žalobkyně ve svém dovolání sice neodkázala na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, ale z dovolání by bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle žalobkyně odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. ).

Požadavek žalobkyně, aby dovolací soud posoudil věc jinak než soud odvolací, tedy uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle významově neodpovídá.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu