Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4972/2016

32 Cdo 4972/2016

U S N E S E N Í

MONETA Money Bank, a.s.

1) V. R.

a

2) Ing. M. S.

, zastoupenému JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, o zaplacení 102 493,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. -51, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. -51, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2015, č. j. -40, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V průběhu řízení před soudem prvního stupně, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru, vznesl žalovaný 2) námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. -40, námitku místní nepříslušnosti, vznesenou žalovaným 2), zamítl. Dospěl k závěru, že účastníci si v čl. III bodu 8. smlouvy o úvěru ze dne 28. 12. 2010 sjednali dohodu o místní příslušnosti ve smyslu (dále též jen „ “), podle níž je věřitel oprávněn uplatňovat své nároky z této smlouvy u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Žalovaný 2) podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání.

V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného 2), že ustanovení umožňovalo sjednat si místní příslušnost pouze podnikatelům. Uvedl, že podle znění účinného v době, kdy si účastníci prorogační doložku sjednali, bylo možné, aby tak učinili účastníci v jakékoli obchodní věci bez ohledu na to, zda byli podnikateli či nikoliv. Podle odvolacího soudu není důvodná ani námitka, že soud prvního stupně nedostatečně zvážil, že mezi účastníky jde o spotřebitelský vztah. V nyní projednávané věci se nejedná o spor s malou hodnotou a v poměrech České republiky lze vzdálenost spotřebitele od příslušného soudu považovat za odrazující prvek pouze výjimečně.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný 2) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, že podle platné právní úpravy je vztah založený úvěrovou smlouvu ze dne 28. 12. 2010 vztahem obchodním, a tudíž bylo možné aplikovat Podle dovolatele je tento vztah výlučně vztahem spotřebitelským a citované ustanovení proto aplikovat nelze.

Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval kritérii, která musí prorogační doložka splňovat. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. , a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. .

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 1. 1. 2014.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. , a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. , která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).

U otázky, zda platí jen pro podnikatele, dovolatel své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle , jak mu ukládá , nedostál, neboť u ní žádný předpoklad přípustnosti neuvedl. Dovolání tedy v této části trpí vadou. Dovolatel navíc přehlíží znění účinné do 31. 12. 2013 i ustálenou rozhodovací praxi, jež se k němu vztahuje (srov. např. právě dovolatelem odkazované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , právní věta I.).

Dovolání je však přípustné podle v otázce, zda prorogační doložka podle ve znění účinném do 31. 12. 2013 sjednaná ve smlouvě o úvěru jako smlouvě spotřebitelské odporuje (dále jen „obč. zák.“), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle ).

Podle , ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.

Podle , (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).

Podle § 56 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“ V tomtéž stanovisku Nejvyšší soud dále uvedl, že „soud, který při zkoumání podmínek řízení dospěje k závěru, že prorogační doložka sjednaná ve spotřebitelské smlouvě, která má založit jeho místní příslušnost, odporuje ustanovení obč. zák., o tom vyrozumí účastníky řízení a vyzve je, aby se v určené lhůtě k této otázce vyjádřili. Závěr, že ujednání o prorogační doložce je absolutně neplatné ( obč. zák.) a že je namístě postupovat dle , přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo (např. proto, že účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili, nebo proto, že spotřebitel v určené lhůtě popřel, že by prorogační doložka byla sjednána k jeho újmě) jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.“

V nyní projednávané věci se však odvolací soud kritérii a postupy uvedenými v citovaném stanovisku neřídil, neboť svůj závěr, že se nejedná o případ, na který dopadá § 55 odst. 2 obč. zák., založil pouze na tom, že nejde o spor s malou hodnotou, že „v poměrech České republiky, jež se vyznačují relativně malou rozlohou a relativně slušnou dopravní obslužností, lze vzdálenost spotřebitele od příslušného soudu považovat za odrazující prvek spíše výjimečně“ a na obecné úvaze, podle níž „z hlediska možné povinnosti hradit náklady zastoupení protistraně (cestovní výdaje a zmeškaný čas advokáta) může být pro spotřebitele výhodnější (v případě, že z jeho strany nepůjde o úspěšnou obranu) vést řízení u soudu dle sídla žalující společnosti.“ Tento závěr odvolacího je proto neúplný, a tudíž nesprávný.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl dovolatelem uplatněn právem.

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta druhá, , část věty před středníkem, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu