Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3715/2016

23 Cdo 3715/2016

U S N E S E N Í

Jihomoravské pivovary, a. s.

El NIŇO, a. s.

, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 26428504, o vydání movitých věcí, zaplacení náhrady škody a vzájemném návrhu žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. -304, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.445,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í : (dle )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. -223, žalobu s návrhem na vydání movitých věcí, blíže ve výroku konkretizovaných, tvořících soubor majetku provozu T. zamítl (bod I. výroku) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 5.371.736 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku). Současně žalobu do částky 927.078,53 Kč s požadovaným příslušenstvím z této částky, do požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 5.371.736 Kč od 2. 7. 2006 do 4. 2. 2014 a do eventuálního petitu v částce 4.955.435 Kč s příslušenstvím zamítl (bod III. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a vůči státu (bod V. a VI. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV., V. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; náklady řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení otázky, zda je zařízení, jehož vydání se žalobkyně domáhala, součástí věci jiného vlastníka ve smyslu ustanovení , (dále jen „obč. zák.“). Pokud se však odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky interpretace ustanovení obč. zák., když uvedl, že „soud prvního stupně správně tuto námitku neshledal jako důvodnou a zdůraznil, že ani skutečnost, že některé části zařízení nelze snadno (či dokonce vůbec bez poškození nemovitosti) přemístit, nečiní z nich součásti nemovitostí, v nichž jsou umístěny“, je dovolací soud nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou namítanými rozhodnutími, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. . Úvaze odvolacího soudu pak nelze vytknout ani zjevnou nepřiměřenost posouzení součásti věci dle ustanovení obč. zák. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , kde Nejvyšší soud vyslovil, že „úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou“). Odvolací soud tedy nevybočil ze zásad vymezených judikaturou dovolacího soudu při výkladu předmětného ustanovení.

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky, dle které odvolací soud nesprávně právně posoudil námitku promlčení v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , kdy dovolací soud neshledal nesoulad závěrů odvolacího soudu s uvedeným rozhodnutím.

Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že nepostupoval správně, pokud ohledně způsobu určení výše náhrady přisouzené žalobkyni neshledal pochybení soudu prvního stupně, „neboť z odborného stanoviska předloženého v řízení žalovanou a dále ze svědecké výpovědi znalce Ing. J. P. jednoznačně vyplynulo, že ocenění provedené znaleckým ústavem TOP AUDITING, s. r. o. ve znaleckém posudku č. 035/2013 vykazuje zásadní nedostatky, a to zejména ohledně zvolené metody ocenění“, a že „závěr odvolacího soudu, že znalec Ing. P. neoznačil metodiku ocenění použitou znalcem ve znaleckém posudku č. 035/2013 za a priori nesprávnou, nemá podklad v provedeném dokazování“, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Konečně ani dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu