Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 ICdo 22/2015

MSPH 78 INS 7496/201178 ICm 2067/201223 ICdo 22/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, v právní věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, DiS., advokátem se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše Bati 424/2, proti žalovanému JUDr. Karlu Mičovi, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, jako insolvenčnímu správci dlužnice ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci, zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jahodova 2240, identifikační číslo osoby 25289039, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. , -56 ( ), takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. , -56 ( ), se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V předmětné věci se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že má za dlužnicí, společností ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 4.154.573,34 Kč. Dle tvrzení žalobkyně vznikly její pohledávky za dlužnicí z titulu opětovného zatížení dlužnice smluvní pokutou, kdy žalobkyně původ těchto pohledávek a právo na zatížení dlužnice smluvními pokutami odvíjela od ujednání obsaženého v Dohodě o narovnání ze dne 17. 1. 2011.

Soud prvního stupně vyšel ze skutečností zjištěných v průběhu jiného řízení o projednávané věci, vedeného pod sp. zn. , ve kterém bylo rozhodnuto, že Dohoda o narovnání ze dne 17. 1. 2011 uzavřená mezi žalobkyní a dlužnicí je platná a účinná, a dospěl poté k závěru, že dlužnice porušila povinnosti z Dohody o narovnání ve dvou případech, když nezaplatila žalobkyni včas částku 4.500.000 Kč a nevydala jí prostředky, které obdržela po skončení insolvenčního řízení sp. zn. , a mohla tak být za tato porušení žalobkyní oprávněně zatížena smluvní pokutou. Soud prvního stupně tedy vyhověl návrhu žalobkyně na určení, že má za dlužnicí nepřednostní pohledávky z titulu zatížení dlužnice smluvními pokutami. Výši smluvních pokut ale považoval za nepřiměřenou, proto ji dle ustanovení , obchodní zákoník, o 50 % snížil tak, aby jejich výše odpovídala významu zajišťované povinnosti.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba o určení, že jsou po právu pohledávky žalobkyně P44/2 a P44/3 (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že smluvní pokuta sjednaná v článku VI. Dohody o narovnání ze dne 17. 1. 2011, zajišťující porušení jakékoliv povinnosti vyplývající ze smlouvy dlužnicí, byla sjednána neplatně, neboť je neurčitá a nestanoví, jaké konkrétní porušení povinnosti zajišťuje. Učinil tak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. , dle kterého je sjednání výše smluvní pokuty pro porušení jakékoliv smluvní povinnosti neurčité, neboť z tohoto ujednání nelze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty, a takové ujednání je proto neplatné podle , (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že předmětné smluvní ujednání nesplňuje žádnou z funkcí, které předpokládá ustanovení obč. zák. a je tedy absolutně neplatné dle obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti výroku I. a II., podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, konkrétně otázky neurčitosti a neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu nevymezení konkrétních povinností, které jsou smluvní pokutou zajištěny. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že odvolací soud svůj závěr o neurčitosti a tedy i o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě odůvodnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. . Závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí jsou dle dovolatelky v rozporu s později judikovaným právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. , dle kterého „dohodly-li si účastnice v souzené věci ve smlouvě o výhradním zprostředkování, že se smluvní pokuta bude vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, nezanechává takto vyjádřený smluvní projev vůle žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Je zcela nepochybné, že účastnice vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy o zprostředkování. Požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno“. Dle dovolatelky tedy odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když nevzal v potaz pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu a nadto nezohlednil ani odlišnosti v projednávané věci od skutkového stavu případu rozhodnutého ve věci vedené pod sp. zn. , kde se jednalo o smluvní pokutu obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách.

K dovolání žalobkyně se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle přípustné, a je i důvodné, neboť závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se posouzení otázky určitosti a platnosti sjednané smluvní pokuty ve vztahu k specifikaci zajišťované povinnosti. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na právním závěru vyjádřeném v rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. , veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz, podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. K tomuto právnímu závěru se přihlásil Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , který zdůraznil, že pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, ukládá zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy, především v ustanovení , obchodního zákoníku) soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, přičemž současně stanoví též návod, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem je vůle, vtělená do smlouvy, svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. pro případ povinnosti platit smluvní pokutu v případě „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, dospěl k závěru, že takto vyjádřený smluvní projev vůle nezanechává žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Podle Nejvyššího soudu bylo zcela nepochybné, že účastnice v posuzovaném případě vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy. K závěru o určitosti smluvní pokuty vyjádřené v rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dospěl i např. v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. nebo rozsudku ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. . Jestliže tedy odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o neurčitosti a neplatnosti ujednání o smluvní pokutě zajišťující porušení jakékoliv povinnosti vyplývající ze smlouvy dlužnicí, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Judikatura Nejvyššího soudu se tedy na předestřené právní otázce platnosti a určitosti smluvní pokuty ve vztahu k přesné specifikaci zajišťované povinnosti již ustálila a nejde o případ rozdílného posuzování stejné právní otázky.

Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem );

O náhradě nákladů řízení včetně případných nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.předseda senátu