Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5938/2016

26 Cdo 5938/2016

U S N E S E N Í

Mgr. L. S.

Bytovému družstvu Elišky Machové 53, družstvu

, se sídlem v Brně, Elišky Machové 53, IČO: 29199948, zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2016, č. j. -269, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. -240, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 21. dubna 2011 z nájmu žalobkyně k

„bytu č. 2 o velikosti 1+1 v prvém podlaží domu“

(dále jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2016, č. j. -269, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a v nákladovém výroku tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady prvostupňového řízení k rukám jeho advokáta; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, které však z posléze uvedených příčin není přípustné podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII. / – dále opět jen „ “).

Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatelka použila rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, jejichž prostřednictvím uplatnila vady řízení a jimiž se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle , , ve znění účinném ke dni dání (doručení) Výpovědi (dále jen „obč. zák.“).

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta před středníkem , – dále jen „o. z.“). Proto již na tomto místě zdůrazňuje, že Výpověď nelze přezkoumat (zároveň) z pohledu ustanovení a násl. o. z.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. května 2010, sp. zn. a z 20. října 2009, sp. zn. ) především dovodila, že výpovědní důvod upravený v obč. zák. byl zjevně sankční povahy a jeho cílem bylo postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle , ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák. před novelou“). Soudní praxe se již za účinnosti ve znění před novelou provedenou ustálila rovněž v názoru, že za porušení povinnosti nájemce ve smyslu ustanovení věty první a druhé ( ) obč. zák. před novelou je třeba považovat i případ, kdy nájemce přenechá byt do podnájmu jinému, aniž by za to získal od podnájemce protiplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. ). K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud v usnesení z 23. září 2004, sp. zn. , jímž byl odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2003, sp. zn. , jakož i Nejvyšší soud v dalším rozsudku z 17. ledna 2006, sp. zn. , a nevidí důvodu, proč se od něho odchýlit za právní úpravy účinné od 31. března 2006, tj. v případě ustanovení ve spojení s obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 13. června 2012, sp. zn. , z 19. února 2013, sp. zn. a z 15. října 2013, sp. zn. ). Upravoval-li totiž jako jediný způsob přenechání pronajatého bytu nájemcem do užívání jiné osobě pouze institut podnájmu bytu (jeho části), nelze nad tuto zákonem stanovenou míru rozšiřovat dispoziční oprávnění nájemce. Jiný výklad by byl nejen v rozporu s obsahem a účelem právní úpravy nájmu bytu, ale ve svých důsledcích by vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do oprávněných zájmů pronajímatele – vlastníka. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení obč. zák. před novelou nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí) bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Z toho vyplývá, že souhlas nájemce „s užíváním bytu, resp. jeho části” postačí (a není tudíž zapotřebí písemného souhlasu pronajímatele, jako je tomu v případě podnájmu bytu podle obč. zák. před novelou), jde-li o přijetí jiné osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například i v rozsudcích z 21. března 2001, sp. zn. , a ze 14. listopadu 2001, sp. zn. , a sdílí je i v projednávané věci, tedy i v poměrech právní úpravy účinné od 31. března 2006. Vzhledem k výslovnému znění zákona ( věta první a druhá ve spojení s ustanovením obč. zák. před novelou a věta první až čtvrtá ve spojení s ustanovením obč. zák.) bylo třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému bez písemného souhlasu pronajímatele kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 14. června 2000, sp. zn. , a ze 17. ledna 2001, sp. zn. , a dále R 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě nelze – vzhledem ke zjištěnému skutkového stavu – posuzovat pobyt K. D. v předmětném bytě jako krátkodobou návštěvu; s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem je současně vyloučena úvaha o soužití žalobkyně s uvedenou osobou ve společné domácnosti. Za této situace se lze ztotožnit s názorem, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením § 719 obč. zák., neboť na zjištěnou dobu přenechala žalobkyně byt k užívání jiné osobě bez písemného souhlasu pronajímatele.

Dovolatelkou rovněž zpochybněnou otázku dodatečného schválení právního úkonu osoby, jež jednala nad rámec svého zmocnění či za absence plné moci, posoudil soud prvního stupně i odvolací soud (byť mlčky a tudíž nikoli výslovně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 1. prosince 2015, sp. zn. , a z 28. února 2013, sp. zn. ). Pro ratihabici ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. zákon zároveň nevyžaduje žádnou zvláštní formu, tudíž ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a může se tak stát výslovně i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; uvedené platí i ve vztahu k právním úkonům, které pro svoji platnost vyžadují písemnou formu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 3. února 2004, sp. zn. či /již citovaný/ 28. února 2013 sp. zn. ). Pro úplnost lze dodat, že důsledkem překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, že zmocnitel, popřípadě ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, je učiněným právním úkonem vázán jen za podmínek stanovených v § 33 obč. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 1. prosince 2015, sp. zn. či odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. srpna 2007 sp. zn. ).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu

„v celém jeho rozsahu“

, tj. jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu ( ).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2017JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu