Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4046/2016

28 Cdo 4046/2016

U S N E S E N Í

a) nezl. M. V. K.

,

b) P. K.

, zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti žalovaným:

1) J. P.

, zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 1285/2, a

2) J. P.

, zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 1285/2,

o zaplacení částky 132 000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 2016, č. j. -495, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. dubna 2015, č. j. -427, v odvoláním napadeném výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 127 752 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco v nákladovém výroku pod bodem III jej změnil tak, že uložil žalobcům nahradit žalovaným náklady řízení v částce 72 947 Kč (výrok II), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Rozhodnutí o částečném zamítnutí žaloby založil odvolací soud na závěru o promlčení uplatněného práva (jež kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, mající původ v užívání bytu žalovanými po určenou dobu bez právního důvodu), uplynutím subjektivní promlčecí doby ve smyslu , (platného a účinného do 31. 12. 2013), neshledávaje uplatnění námitky promlčení žalovanými za odporující dobrým mravům ( obč. zák.).

V podaném dovolání, jehož přípustnost opírají o hlediska uvedená v , žalobci napadají posouzení otázky uplatnitelnosti námitky promlčení z pohledu dobrých mravů. V později učiněném doplnění dovolání pak vznášejí námitky i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

V souladu s bodem 7., čl. II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Dovolání přípustné není, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v a přípustnost dovolání proti němu – oproti mínění dovolatelů – nezakládá ani ustanovení (rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

K použití korektivu dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák. lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ). Otázku aplikace ustanovení

§ 3

odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn.

).

Závěr odvolacího soudu o uplatnitelnosti námitky promlčení (§ 100 obč. zák.) se zřetelem na korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je principiálně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ).

Nepříčí se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani to, že odvolací soud nepřikládal zásadní význam okolnostem předcházejícím vzniku nároku (jimiž dovolatelé i nadále zčásti argumentují). K dalším námitkám sluší se uvést, že nebylo-li prokázáno, že k marnému uplynutí promlčecí doby přispěli právě žalovaní (kdy důvodem pozdního uplatnění práva ze strany žalobců nemohl být ani neměnný odmítavý postoj žalovaných k žalobci vznášeným nárokům, či využívání dostupných právních prostředků obrany žalovanými v jiných sporech těchto účastníků), pak v konfrontaci s citovanou judikaturou obstojí i závěr, že žalovanými v řízení vznesenou námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž sledovali obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobců) nelze považovat za případ zneužití práva na úkor žalobců, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v dovolateli odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu – v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. (v němž vycházel právě ze závěru, že není uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy tam, kde dlužník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil), či v usnesení ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. (v němž připustil, že může jít o zneužití práva uplatnit námitku promlčení i tam, kde žalobce podal žalobu po uplynutí promlčecí doby, jsa ovlivněn přístupem žalovaného k věci a spoléhaje na jeho předchozí příslib plnění; o srovnatelnou situaci v nyní projednávané věci – v níž žalovaní žádný příslib plnění žalobcům neučinili a svým postojem dávali od počátku najevo, že nároky vůči nim vznesené neuznávají – očividně nejde).

Nehledě na to, že tvrzení žalobců o úmyslně získaném bezdůvodném obohacení na straně žalovaných nemá odvolací soud za prokázané, jde pro rozhodnutí odvolacího soudu o okolnost nezávažnou, zakládá-li rozhodnutí již na závěru o uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák.; na posouzení objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. (pro jejíž délku bylo by rozhodující, zda jde o úmyslně získané bezdůvodné obohacení či nikoliv) napadené rozhodnutí nezávisí (a kdy pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby současně platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba; pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat – shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. ).

Domáhají-li se dovolatelé v projednávané věci aplikace zásad uvedených v části první – obecná část – hlava I , (dále jen „ “) nelze než odkázat na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Pokud žalobci dovoláním mínili napadnout rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k těmto nákladovým výrokům žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem ve smyslu – v dovolání neuplatnili (k náležitostem dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O obligatorní náležitosti lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání ( věty první ), jejímž marným uplynutím, nejsou-li splněny všechny předepsané náležitosti, stává se dovolání neprojednatelným. Vzhledem k uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty ( věty první ), jež zde dovolatelům uplynula dne 23. 5. 2016, nemohl již dovolací soud přihlížet k podání dovolatelů z 15. 8. 2016 (jež bylo soudu doručeno 16. 8. 2016), jímž mělo být dovolání doplněno (či rozšířeno) právě o uvedení dovolacích důvodů vztahujících se k výrokům o náhradě nákladů řízení (nehledě na trvající absenci uvedení hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu ve vztahu k nákladovým výrokům). K případné změně vymezení důvodu dovolání a jeho rozsahu (jež taktéž nelze účinně provést po uplynutí lhůty k dovolání) srovnej pak ustanovení

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl v jeho celém rozsahu (srov. věty první ).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají, a náklady žalovaných (vznikly-li jim podáním stručných vyjádření k dovolání, v nichž k otázkám předestřeným dovoláním neuplatnili žádnou další relevantní argumentaci, jež nebyla by známa z předchozích fází řízení) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2017Mgr. Petr Krauspředseda senátu