Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4558/2016

28 Cdo 4558/2016

U S N E S E N Í

H. K.

, b)

Mgr.

M. K.

, c)

M. Š.

, d)

MVDr. Ing. R. K.

, všech zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému

hlavnímu městu Praze

, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. -238, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. -181, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá k ideální

1

/

4

pozemků parc. č. 15/5 o výměře 29 m

2

, parc. č. 15/4 o výměře 209 m

2

, parc. č. 33/3 o výměře 124 m

2

a parc. č. 406 o výměře 67 m

2

v k. ú. T., obci P., zapsaných na LV č. 1077 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že právní předchůdci žalobkyň byli v minulosti vlastníky zmíněných pozemků, k nimž byl stát zapsán jako vlastník na základě nezjištěného právního důvodu. Žalobkyně tvrdily, že státem nebylo jejich vlastnické právo zpochybňováno, což dokládají tím, že bylo právním předchůdcům žalobkyň potvrzováno v rámci dědických řízení a z předmětných pozemků jimi byla hrazena daň z nemovitostí. Důvodem neuplatnění nároku právních předchůdců žalobkyň v restitučním řízení podle zákona

č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), pak byla skutečnost, že ke změně vlastnického práva v evidenci katastru nemovitostí došlo až po uplynutí příslušné lhůty. S ohledem na tuto argumentaci soud dospěl k názoru, že je nepřípustné, aby vlastnické právo žalobkyň konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jim dané právo svědčí, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku soudy zpochybňováno s odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout „restituce“. Žalobě, jež měla povahu určovací dle , (dále jen „ “), proto vyhověl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. -238, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud, vycházeje z provedených důkazů, odmítl, že by žalobkyně měly na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož dle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu v případě, v němž se stát chopil vlastnického práva bez právního důvodu, byl založen restituční titul dle § 6 odst. 1 zákona o půdě. K předmětným pozemkům se stát, po provedeném technickohospodářském mapování v roce 1983, choval jako jejich vlastník, byly zapsány do pozemkových knih a užívány jako veřejně přístupné místní komunikace, respektive zeleň ve výstavbě. Naopak právní předchůdci žalobkyň ve vztahu k těmto pozemkům coby vlastníci nevystupovali, měli se proto domáhat nápravy cestou restituční. Pokud tuto možnost nevyužili, není přípustné, aby se nyní žalobkyně domáhaly určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů. Opodstatněnost městský soud nepřiznal ani námitce, dle níž právní předchůdci žalobkyň mohli důvodně předpokládat, že se nadále jedná o pozemky v jejich vlastnictví, když jimi byla hrazena daň dědická a daň z nemovitosti. Určovací žalobu bylo tudíž nutné pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnout.Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, v němž namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uvádějí, že se oprávněně cítily jako vlastníci pozemků, neboť od konce 19. století existovala nepřerušená a ničím nezpochybněná vlastnická linie až do zápisu duplicitního vlastnictví, přičemž pozemky plnily funkci obslužných cest k polnostem právních předchůdců žalobkyň a bylo s nimi i takto nakládáno. O vlastnickém právu žalobkyň k pozemkům svědčí i fakt, že jejich právními předchůdci byly placeny daně dědická i z nemovitosti. Z výše uvedených důvodů na daný případ dopadá nález Ústavního soudu sp. zn. . V neposlední řadě dovolatelky namítají, že provádění dokazování mělo být svěřeno soudu prvního stupně, aby byla zachována zásada dvojinstančnosti a provedené důkazy mohly být řádně zhodnoceny. Žádají proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.Žalovaný k dovolání podal vyjádření, v němž uvedl, že považuje procesní postup odvolacího soud za správný a nijak nenarušující princip dvojinstančnosti, neboť žalobkyně měly možnost prokazovat tvrzené skutečnosti již u soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž se závěrem odvolacího soudu, vycházejícím z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že mohla-li se osoba domáhat svého práva dle zvláštních restitučních předpisů, není možné jej obcházet žalobou na určení podle obecných předpisů. Na věci nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně (jejich právní předchůdci) platily z pozemků daň z nemovitosti a daň dědickou. Žalovaný tak navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl, popřípadě zamítl.V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , zabýval jeho přípustností.Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.Z citovaného ustanovení je zřejmé, že Nejvyšší soud je při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními soudů nalézacích, aniž by mu zákon umožňoval přezkum jejich správnosti a aniž by se mohl zabývat v dovolání předestřeným odlišným pojetím skutkového stavu. Skutková zjištění soudů obou stupňů, k jejichž zpochybnění se ve své podstatě upíná značná část dovolacích námitek konstruujících odlišné závěry o skutkových okolnostech sporu, v daném případě nasvědčují tomu, že předmětné pozemky byly fakticky obhospodařovány státem způsobem, jímž bylo naprosto zřetelně deklarováno, že stát se pokládá za oprávněného pozemky jako celek držet a nakládat s nimi plně dle svého uvážení nehledě na přetrvávající zápis v katastru nemovitostí. Za těchto okolností se pak právní úvahy odvolacího soudu nikterak nevymykají relevantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.Z hlediska obsahu dovolání se ukazuje jako významná otázka, zda je možné konstatovat, že právní předchůdci dovolatelek neměli důvod domáhat se vydání předmětných pozemků v „restituci“, jelikož jejich vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a stalo se sporným až po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků. Nejvyšší soud se přitom v souladu se závěry vyjádřenými v judikatuře soudu Ústavního (srovnej např. nález ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. ) opakovaně přiklonil k názoru, dle něhož ideu vyslovenou ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , vylučující pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy (tj. i převzetím bez právního důvodu), použití úpravy ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, nelze absolutizovat. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu namístě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. ). V daném případě však bylo dle soudy zjištěného faktického stavu zjevné, že se k nemovitostem jako vlastník choval stát, který na nich zbudoval místní komunikaci a část z nich začlenil do veřejné zeleně. Názoru odvolacího soudu, že za daných okolností bylo třeba usilovat o zjednání nápravy pouze prostřednictvím restitučních předpisů, tak není důvodu cokoliv vytýkat.K závěru opačnému pak nelze dospět ani poukazem na placení příslušných daní, jelikož tím není závazně určeno vlastnické právo, a tyto skutečnosti tedy ze své povahy nejsou v kontextu relevantních právních předpisů způsobilé bez dalšího popřít závěry výše předestřené.Dovolatelky rovněž odvolacímu soudu vytýkají, že porušil zásadu dvojinstančnosti, tím, že sám prováděl dokazování, místo aby je svěřil soudu prvního stupně. K problematice dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjadřoval vícekrát a souhrnně ji vyložil například v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. , když zdůraznil, že nejde o obecnou zásadu občanského soudního řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. ) ani o ústavně zaručené právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. ). Nelze přitom přehlédnout, ustanovení – umožňují rozsáhlejší doplnění dokazování vedoucí k případné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, z čehož v posuzované věci odvolací soud zjevně vycházel.Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné dle odmítl.O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a Z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. ), reflektované i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ), se podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak (jako tomu bylo v posuzované věci, přičemž samotná problematika řešená v dovolacím řízení nevykazovala zvláštní znaky složitosti), nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. března 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu