Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5202/2016

30 Cdo 5202/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka,Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce nezletilého T. N. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, č. j. , takto:

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 2. 2016, č. j. – 97, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 2 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jako náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv žalobce.

K tomuto zásahu mělo dle žalobních tvrzení dojít následujícím skutkovým dějem. Nezletilý je synem pana N. T. H., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro podezření z návodu ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Obvinění mu bylo sděleno v lednu 2013, kdy byl taktéž vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 11. 10. 2013. Trestní řízení proti otci žalobce bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. . Trestním stíháním žalobce došlo k neodůvodněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a to především práva na ochranu rodinného života, cti a jména.

Nalézací soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalobce není aktivně věcně legitimován k podání uvedené žaloby s odkazem na znění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a dále judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ).

K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen napadeným rozsudkem a výrokem II bylo uloženo žalobci uhradit na nákladech odvolacího řízení žalované částku ve výši 300 Kč. Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i s právním posouzením provedeným soudem nalézacím a proto ve smyslu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění pak odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. ), na jejímž základě dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že není dána aktivní legitimace žalobce k podání žaloby.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „zda je vyloučena aplikace obecné právní normy ( a úprava práv ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje ( ), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá“. Dále pak žalobce namítá, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. . V další argumentaci žalobce rozsáhle cituje zejména z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 125/2011), a odkazuje na nálezy Ústavního soudu (zejména nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. ). Na jejich základě žalobce dovozuje, že měla být na tento případ aplikována obecná, nikoli speciální právní úprava obdobně jako v citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, kde byla dovozena přímá aplikovatelnost obecné normy, resp. normy mezinárodního práva.

Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu , jelikož předložené otázky jsou v konstatní judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a to v souladu se závěry učiněnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Dovolatel svou argumentaci založil na konstrukci, že speciální právní úprava obsažená v nevylučuje aplikaci obecné právní úpravy obsažené v (ochrana osobnosti) a vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, z jakého důvodu v daném případě nelze aplikovat ustanovení upravující ochranu osobnosti v . Žalobce dovodil, že aplikace obecného předpisu lze a simile přirovnat ke vztahu přímé aplikovatelnosti Úmluvy o lidských právech, což prokazoval obsáhlými citacemi z R 125/2011.

Se závěry žalobce však nelze souhlasit a je nutno konstatovat, že pasáže citované z R 125/2011 jsou vytrženy z kontextu rozhodnutí, které se věnovalo odlišnému skutkovému i právnímu podkladu, neboť odškodnění v této věci žádala osoba, která byla nezákonně omezena na osobní svobodě v souvislosti s trestním stíháním, v němž byl nakonec zproštěn obžaloby. Na uvedené R navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , který uvádí: „Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. ), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.“

Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolatelem, byly již v rozhodovací praxi opakovaně konstantním způsobem řešeny a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanými rozhodnutími konformní. Námitky žalobce nezaložily důvod se od dané judikatury odklonit.

Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu Nejvyšší soud jej tudíž podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. 2. 2017JUDr. František Ištvánekpředseda senátu