Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 471/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti N. T. N. (v době podání ústavní stížnosti nezletilého), zastoupeného otcem N. H. T. a matkou L. T. M. H., jako zákonnými zástupci, všichni právně zastoupeni Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 č. j. -109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 5 a 3) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

N. T. N. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") v ústavní stížnosti napadá výhradně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017 č. j. -109, kterým podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve spojení s principem rovnosti v právech ( d, dále jen "Listina"), resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y. Mělo být porušeno rovněž stěžovatelovo právo na soukromí, právo na rodinný život a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci ( y).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. občanskoprávní spor mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 000 000,- Kč s příslušenstvím.

K zásahu do osobnostních práv žalobce, a to především do práva na ochranu rodinného života, cti a jména, mělo dojít nezákonným trestním stíháním jeho otce - N. T. H. Ten byl stíhán pro podezření z návodu ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, avšak jeho trestní bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. .

Nalézací soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č. j. -97 občanskoprávní žalobu zamítl. Učinil tak s odkazem na znění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a konstatoval, že žalobce není k podání žaloby aktivně věcně legitimován.

O odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. tak, že rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se přitom jak se zjištěným skutkovým stavem, tak s právním posouzením věci nalézacím soudem.

O dovolání podaném žalobcem rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 7. února 2017 č. j. -109 tak, že dovolání odmítl podle

Dovolací soud konstatoval, že dovolání neshledal přípustným ve smyslu ustanovení , neboť závěry, k nimž dospěl odvolací soud, odpovídají konstantní judikatuře dovolacího soudu. Zdůraznil přitom, že i když v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v , byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. , podle něhož nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů v jeho občanskoprávním sporu. Obecným soudům vytýká, že jeho nárok prý označily z ryze formálních důvodů za nesouladný s , přičemž současně konstatují, že ho nelze podřadit ani pod nároky podle Podle názoru stěžovatele nelze oddělit nárok nezákonně trestně stíhané osoby od nároku osoby jemu blízké, která je takovým zásahem do osobnostních práv zasažena rovněž, byť jen s tím rozdílem, že sama nebyla nezákonně omezena na osobní svobodě.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění, formální a obsahové náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti obecných soudů, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci podústavních předpisů, připadá v úvahu toliko tehdy, jestliže obecné soudy excesivně zasáhnou do základních práv stěžovatele; žádný takový protiústavní deficit však v napadeném rozhodnutí zjištěn nebyl.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, jehož podrobnější rekapitulace byla uvedena výše, dovolací soud přiléhavě zdůvodnil vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v případech, kdy byla žalobci uplatňována náhrada nemajetkové újmy z titulu tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce žalobou proti státu z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tato ustálená judikatura došla k závěru, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení , tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Napadené usnesení dovolacího soudu tak ve svém odůvodnění obsahuje zcela logicky a srozumitelně vyložený právní názor, který je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a současně reflektuje i právní názor Ústavního soudu k této otázce.

Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo ze strany dovolacího soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ve vztahu k výroku o nákladech řízení pod bodem II napadeného usnesení dovolacího soudu stěžovatel sice uvedl, že ústavní stížností napadá i tento výrok, jinak však svoje námitky k této otázce nijak blíže nevysvětlil. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby se otázkou nepřiznané náhrady nákladů dovolacího řízení jakkoli zabýval.

Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu