Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3405/2016

22 Cdo 3405/2016

U S N E S E N Í

Ing. J. H.

V. Č.

, zastoupenému JUDr. Lubomírem Gajduškem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 841, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, č. j. -143, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Bc. Hany Bartasové.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 5. 9. 2014, č. j. -114, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku par. č. 1835/1 a budovy bez č. p. a č. e. stojící na pozemcích par. č. 1835/3 a 1835/1 (dále také „předmětné nemovitosti“), vše v katastrálním území a obci P., zapsáno na listu vlastnictví č. 2440 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Hodonín (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 639 Kč.

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. -143, potvrdil výrok I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 32 575 Kč. Uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč.

Soudy vyšly z následujícího skutkového stavu: žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku par. č. 1835/3 a budovy bez č. p. a č. e. na pozemku par. č. 1834/3, na základě rozhodnutí Státního notářství v Hodoníně ze dne 12. 11. 1987, sp. zn. , a darovací smlouvy ze dne 11. 1. 1991. Žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku par. č. 1835/1 a budovy bez č. p. a č. e. na pozemcích par. č. 1835/1 a 1835/3, a to na základě usnesení o projednání dědictví Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 2. 2000, č. j. -134, a darovací smlouvy ze dne 5. 6. 1992. Žalovaný ani jeho právní předchůdci předmětné nemovité věci nikdy neužívali. Naopak jejich držby se ujali nejprve právní předchůdci žalobce a následně žalobce. Nesoulad evidovaného stavu v katastru nemovitostí s faktickým stavem vyšel najevo až v průběhu roku 2002.

Soudy obou stupňů posoudily věc v souladu s , , podle , , v posledním účinném znění (dále rovněž „obč. zák.“), a dospěly k závěru, že žalobce nabyl k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo vydržením podle obč. zák. Ujal se držby v dobré víře, na základě omluvitelného omylu, s držbou vlastních pozemků se chopil i držby pozemku a budovy sousední, které od nepaměti pokojně užívali jeho právní předchůdci. Předmětné nemovité věci držel nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, přičemž byl celou dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží.

Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uvádí, napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla doposud vyřešena.

Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci ( ). Odvolací soud nesprávně posoudil oprávněnost držby žalobce. V projednávaném případě nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. , neboť žalobce se neujal držby sporných nemovitých věcí v omluvitelném omylu, že mu tyto věci náleží. V souvislosti s posouzením dobré víry žalobce klade dovolatel otázku, zda může být v dobré víře držitel, který se za celou dobu své držby nepřesvědčí o souladu své držby se zápisem v katastru nemovitostí. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s , v podrobnostech odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Vznesená otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v katastru nemovitostí, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že ověření zapsaného stavu v katastru nemovitostí není nutnou podmínkou pro existenci dobré víry ve vlastnictví věci, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.

Z obsahu dovolání se nicméně podává, že dovolatel shledává přípustnost dovolání také v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení dobré víry žalobce, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud zkoumal všechny nutné předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením a rozhodnutí náležitě odůvodnil. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem [předmětné nemovité věci užívali právní předchůdci žalobce již „od nepaměti“; žalobce opíral držbu o domnělé právní tituly; držba žalobce ani držba právních předchůdců nebyla do roku 2002 zpochybňována] není úvaha o existenci dobré víry žalobce zjevně nepřiměřená.

Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

V Brně dne 14. prosince 2016 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu