Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tdo 1693/2016

11 Tdo 1693/2016-29

U S N E S E N Í

V. B.

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného V. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. , byl ve smyslu a , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále též jen „z. m. j. s.“) uznán

na území České republiky rozsudek Korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, jímž byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle trestního zákona Spojeného království, přičemž bylo rozhodnuto, že obviněný v České republice vykoná tímto rozsudkem uložený trest odnětí svobody na doživotí, přičemž podle § 306 odst. 1 za použití § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podal obviněný V. B. prostřednictvím své obhájkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. , tak, že napadený rozsudek podle § 308 odst. 3 z. m. j. s. zrušil a podle § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 z. m. j. s. za použití § 300 odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 313 z. m. j. s. uznal na území České republiky rozsudek Královského korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy v rozporu s obecným právem, podle trestního zákona Spojeného království, a to pro skutek ve výroku rozsudku podrobně rozvedený,

za což mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (s minimální dobou výkonu tohoto trestu v trvání 17 let a 6 měsíců bez záruky propuštění po uplynutí této doby), přičemž podle české právní úpravy by se jednalo o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. č.140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Podle § 306 odst. l a § 124 odst. 2 z. m. j. s. odvolací soud dále rozhodl, že obviněný tento trest vykoná, přičemž jej podle § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro jeho výkon zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal

obviněný V. B.

prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle názoru odvolatele oba nižší soudy

postupovaly v rozporu s ustanovením § 124 odst. 2 z. m. j. s, když se držely striktně lingvisticky překladu uloženého trestu z anglického jazyka, aniž by se zabývaly faktickou shodou druhu a délky trestu uloženého cizozemským rozhodnutím s druhem a délkou trestu za odpovídající trestný čin podle českého právního řádu.

Je chybná úvaha soudů, pokud za situace, kdy mu byl Korunním soudem v Manchesteru uložen trest zvaný „life sentence“ tento ztotožnily s trestem odnětí svobody na doživotí podle české právní úpravy bez zkoumání jeho skutečného obsahu. Byla mu totiž dále stanovena individuálně doba 17 let a 6 měsíců, po jejímž uplynutí by mohl žádat o podmíněné propuštění, přičemž podle běžné praxe po takto stanovené době k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dochází, na rozdíl od české právní úpravy, kde je u trestu odnětí svobody na doživotí možno žádat o podmíněné propuštění nejdříve po 20 letech bez individuálního zohlednění jeho případu. Protože vzhledem ke svému chování by byl ve Spojeném království po uvedené době z výkonu trestu zřejmě propuštěn, domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo zhoršeno jeho postavení jednak prodloužením minimální doby výkonu trestu o dva a půl roku, jednak zpřísněním režimu výkonu trestu nesprávným zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť ve Spojeném království trest vykonával

ve věznici odpovídající typu věznice s ostrahou. V tomto ohledu odkazuje na zásadu zakotvenou v § 124 odst. 3 z. m. j. s. podle níž: „Přizpůsobení trestu nebo ochranného opatření nesmí zhoršit postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, pokud jde o jeho druh nebo délku“, která vychází z čl. 8 odst. 4 Rámcového rozhodnutí Rady č. 2008/909/SVV, čl. 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob, a již reflektuje rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu sp. zn. . Pokud tedy odvolací soud rozhodl, aniž zohlednil jeho faktickou situaci, bylo též porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu se domáhá použití ustanovení § 124 odst. 2 písm. b) z. m. j. s. a přizpůsobení ukládaného trestu na délku 17 let a 6 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. , i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. , a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil

státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství

, který s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že podané dovolání obviněného je nepřípustné, neboť jím napadené rozhodnutí nelze podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé obsažený v ustanovení

§ 265a

odst. 2 tr. ř., protože rozsudkem napadeným dovoláním nebyl dovolatel uznán vinným ani mu nebyl uložen trest; proto navrhl jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, které lze pro účely řízení o dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé, je obsažen v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí:

a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,

b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,

c) usnesení o zastavení trestního stíhání,

d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,

e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,

f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,

g) usnesení o schválení narovnání, nebo

h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

Z uvedeného výčtu by v projednávané věci podle povahy dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přicházela do úvahy toliko alternativa uvedená v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Je tedy nutné posoudit, zda lze rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky a výkonu trestu odnětí svobody z uznaného cizozemského rozhodnutí pokládat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest.

Nejvyšší soud, ve shodě se svou dosavadní již ustálenou judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, konstatuje, že rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl podle § 306 odst. 1 z. m. j. s. o uznání cizozemského rozhodnutí a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky tímto postupem předvídaným v § 306 odst. 1 z. m. j. s. tedy neuznávají obviněného vinným ani mu neukládají trest.

Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. , bylo podle § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 z. m. j. s. uznáno na území České republiky cizozemské rozhodnutí (tj. rozsudek Korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375), přičemž bylo zároveň rozhodnuto, že dovolatel v České republice vykoná cizozemským soudem uložený trest odnětí svobody na doživotí, a to ve věznici se zvýšenou ostrahou (§ 306 odst. 1, § 124 odst. 2, 4 z. m. j. s.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. , pak byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 308 odst. 3 z. m. j. s. zrušen a podle § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 z. m. j. s. za použití § 300 odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 313 z. m. j. s. byl uznán na území České republiky rozsudek Královského korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy v rozporu s obecným právem, podle trestního zákona Spojeného království, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (s minimální dobou výkonu tohoto trestu 17 let a 6 měsíců bez záruky propuštění po uplynutí této doby). Podle § 306 odst. l a § 124 odst. 2 z. m. j. s. bylo dále rozhodnuto, že obviněný tento trest vykoná, přičemž byl pro jeho výkon podle § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Lze tak uzavřít, že výše uvedená rozhodnutí nepředstavují rozsudek, kterým by soud uznával obviněného vinným, ani mu neukládají trest ve smyslu ustanovení tr. ř., a proto proti těmto rozhodnutím není dovolání přípustné. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. (uveřejněno pod č. rozh. tr.), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. a ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. .

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. a podané dovolání tak směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcně zabývat argumentací dovolatele. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 1. 2017

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu