Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5642/2016

23 Cdo 5642/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SCHLIKE – DOMI, spol. s r.o.,se sídlem v Mostu, Průjezdná 1958/20, PSČ 434 01, IČO 44569564, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou, se sídlem v Mostu, Čsl. armády 1676/86, PSČ 434 01, o zaplacení částky 24 804 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016, č. j. -179, takto:

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. listopadu 2015, č. j. -159, rozhodl, že žalovanému se advokát zástupcem neustanovuje.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. -179, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud se zabýval posouzením toho, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta žalovanému k jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů „pro podání řádného či mimořádného opravného prostředku“, kterým by žalovaný mohl napadnout pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. -85. Tento rozsudek byl doručen zástupkyni žalovaného dne 14. září 2005 a byl jím potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2003, č. j. -47, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 24 804 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; tento rozsudek byl žalovanému doručen dne 16. června 2003.

Podle (dále jen „ “) účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků ( ), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný splňuje první podmínku pro ustanovení advokáta podle , neboť jsou u něho splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Pokud jde o druhou podmínku ustanovení , a to potřebnost ochrany jeho zájmů, dospěl k závěru, že tato podmínka naplněna není, a to s ohledem na marné uplynutí lhůt k podání řádných i mimořádných opravných prostředků. Objektivní tříletá lhůta pro podání posledního v úvahu připadajícího mimořádného opravného prostředku – žaloby pro zmatečnost (žaloba žalovaného na obnovu řízení již byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2015, č. j. -147, pro opožděnost zamítnuta), která běží od právní moci napadeného rozhodnutí, již taktéž uplynula, takže jde podle závěru odvolacího soudu ze strany žalovaného o zřejmě bezúspěšné uplatňování jeho práva. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. února 2014, sp. zn. , podle něhož se zpravidla jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu zejména tehdy, jestliže již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak než jak vyplývá z dosavadní judikatury.

Důvodnost dovolání spočívá podle dovolatele v porušení zásady předvídatelnosti rozhodování, spočívající v tom, že tentýž soud – soud prvního stupně v předchozím řízení usnesením ze dne 27. května 2003, č. j. 385/96-72, žalovanému advokáta k zastupování v odvolacím řízení ustanovil, aniž by zkoumal, zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Výklad aplikovaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí považuje dovolatel za porušení práva na právní pomoc a nedůvodně znemožňuje osobám bez právního vzdělání domoci se práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu také vytkl, že opomněl zohlednit možnost podání ústavní stížnosti jako posledního v úvahu přicházejícího prostředku k uplatnění práv dovolatele. Žalovaný namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení rozhodnutí v obou stupních a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle prvé věty dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval (usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ), dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu , ani v režimu Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak než jak vyplývá z dosavadní judikatury“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.

Tomuto požadavku dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál, přičemž tuto vadu dovolání nelze odstranit ani posouzením dovolání podle obsahu podání, neboť kromě toho, že dovolatel neuvedl, od kterého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit, není z dovolání ani zřejmé, o jakou otázku má jít.

V části svého dovolání dovolatel sice výslovně zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. , avšak nevyjádřil, že by se dovolací soud měl od závěrů přijatých v tomto rozhodnutí odchýlit. Pokud snad dovolatel byl toho názoru, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od tohoto rozhodnutí, takovou otázku nevymezil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2013, sp. zn. 2394/2013), neboť ani při posouzení obsahu dovolání nelze vyvodit, o jakou otázku by v takovém případě mělo jít.

To, že má dovolatel jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, eventuálně nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu

Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu