Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1983/2016

U S N E S E N Í

a) J. C.

, a

b) P. P.

, obou zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 438/45, proti žalovaným

1) Ing. V. T.

,

a

2) Ing. V. T.

, obou zastoupeným JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2,

o zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. -298, takto:

I. Dovolání seodmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. listopadu 2014, č. j. -238, jímž tento soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům částku 4.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (a kdy tento rozsudek „změnil pouze tak“, že žalovaní jsou k přijetí částky oprávněni společně a nerozdílně (výrok I); přitom rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí totiž nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v , přičemž není přípustné ani podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolateli uplatněné námitky vůči postupu odvolacího soudu v řízení (jenž založil své rozhodnutí na jiných důvodech, než o které je primárně opřel soud prvního stupně) vystihují vady (odvolacího) řízení a nepředstavují kvalifikovanou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím. Přitom platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ) a vady řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze – v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 – usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ). K uplatněným procesním námitkám dovolatelů sluší se nad rámec řečeného uvést, že zmiňovaná

dvojinstančnost

není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. ) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. ).

O řešení otázky hmotného práva (týkající se výkladu či aplikace příslušné hmotněprávní normy na zjištěný skutkový stav) nejde pak ani v případě námitek vztahujícím se k odvolacím soudem provedené interpretaci smluvního ujednání účastníků (čl. VI. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí), potažmo jeho platnosti a podřatitelnosti v řízení prokázaných okolností dohodnutému „vážnému důvodu“, pro něž žalobci coby budoucí kupující (po složení zálohy, jíž vrácení se zde domáhají z titulu bezdůvodného obohacení) kupní smlouvu následně neuzavřeli.

Obecně platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu obč. zák. (aplikován , , ve znění pozdějších předpisů; k tomu srovnej též hlavu II, díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1, , ) jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).

Při posouzení dále nastolené otázky určitosti právní úkonu (smlouvy, jejího ustanovení) pak odvolací soud nevybočil ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž je projev vůle určitý, je-li výkladem objektivně pochopitelný a kdy závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet aplikace interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák., zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob; právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím těchto interpretačních pravidel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. ). O takový případ neurčitosti smluvního ujednání v souzené věci nejde, přičemž ani ty závěry odvolacího soudu stran podřaditelnosti nastalých okolností vážnému důvodu, pro něž nebyla kupujícími smlouva uzavřena, nejsou zjištěným okolnostem nepřiměřené; zpochybňují-li dovolatelé i tento závěr, upínající se ke konkrétním skutkových okolnostech naplňujícím vážný důvod neuzavření smlouvy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádějí-li, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozhodnutí), pak ovšem vůči těmto výrokům rozhodnutí již žádné konkrétní námitky neuplatňují, ba ani nenaznačují, v čem snad spatřují přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí [a tedy ani neoznačují žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být zvažována přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku a kdy tak absence obligatorních náležitostí dovolání (srov. ) ve vztahu k těmto výrokům současně představuje vadu dovolání, jež brání pokračování řízení o dovolání a jíž nelze odstranit po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (srov. )].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení , a za situace, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy náklady žalobců, pokud jim vznikly-li v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (v němž však nepřišly již s žádnou další relevantní argumentací) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. listopadu 2016Mgr. Petr Krauspředseda senátu