Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2849/2016

23 Cdo 2849/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu, z. s., se sídlem Praha 2. Slavíkova 15, identifikační číslo osoby 00552518, zastoupeného JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Uhelný trh 414/9, proti žalované Enix Technologies s.r.o., se sídlem Praha 9, Martinická 987/3, PSČ 19700, identifikační číslo osoby 28307704, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. -430, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. j. -430, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. -384, kterým bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti žalované uveřejnit na své náklady rozsudek v rozsahu: záhlaví rozsudku, výrok rozsudku a datum vydání rozsudku na domovské stránce

https://sdilej.cz

a dále na internetových stránkách

http://technet.idnes.cz

a dále v deníku Mladá fronta DNES písmem o velikosti nejméně 2 mm.

Oba soudy vyšly z toho, že na jednání konaném dne 27. 8. 2015 (č. l. 381 spisu) zástupce žalobce uvedl, že bere zpět žalobu v rozsahu, jímž se domáhá uložení povinnosti žalované, jak výše uvedeno. Žalovaná se zpětvzetím žaloby v tomto rozsahu vyjádřila nesouhlas s tím, že nárok žalobkyně na zveřejnění rozsudku prostřednictvím žalobce je širší, a že žalovaná by nemohla ovlivnit finanční stránku zveřejnění rozsudku.

Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací) se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně), který řízení v daném rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil s ohledem na ustanovení (dále jen „ “), když žalovanou tvrzený důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby v daném rozsahu neshledal vážným důvodem, a to i s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. , řešící otázku hledisek posuzování vážnosti důvodů účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Odvolací soud považoval argumentaci žalované o tom, že soud prvního stupně poskytl svým rozhodnutím žalobci možnost zveřejnit rozsudek libovolně (za libovolných ekonomických podmínek), za zcela nesprávnou. Uvedl, že nárok převážně úspěšného účastníka (žalobce) na zveřejnění rozsudku na náklady neúspěšné žalované ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, ochrany práv duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů je standardní procesní institut upravený v a soud je při vyhovění takového nároku povinen ve výroku stanovit rozsah, formu a způsob uveřejnění, a proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že odůvodnění nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, tvrzené žalovanou, nelze považovat za tak vážné odůvodnění, pro které by nemělo být řízení v daném rozsahu zastaveno.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle , neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, resp. byla řešena jen okrajově v případech odlišných od daného případu, a to při řešení otázky výkladu neurčitého pojmu „vážný důvod“ použitého v ustanovení , podle něhož, pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dovolatelka má za to, že oba soudy se při řešení této otázky dopustily nesprávného právního posouzení. Je přesvědčena, že oba soudy zcela pominuly smysl a účel příslušného ustanovení a poukázala přitom na nálezy Ústavního soudu zabývající se výkladem právní normy. Poukazuje na to, že i podle judikatury uvedené soudem prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí, jehož závěry sdílel i odvolací soud, nelze pojem vážných důvodů generalizovat, ale je třeba tyto vážné důvody vykládat vždy ad hoc, tedy v rámci konkrétního případu. Dovolatelka setrvala na své argumentaci z předešlého řízení, že rozhodnutím je dána žalobci možnost uveřejnit rozsudek za libovolných ekonomických podmínek, v čemž spatřuje vážný důvod svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, proto je třeba, aby o tomto nároku bylo rozhodnuto a částečné zpětvzetí žaloby bylo prohlášeno za neúčinné.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle , (dále opět jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

Vymezila-li dovolatelka přípustnost svého dovolání tím, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka výkladu pojmu „vážný důvod“ použitý v ustanovení při rozhodování soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, je třeba konstatovat, že tato předestřená otázka dovolacím soudem řešena byla, a to v usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodující pro posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku, kdy s přihlédnutím k nim je třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu.

Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by se odvolací soud odchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že by v souladu s touto judikaturou neposoudil vážnost důvodu nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby, jestliže zvažoval odůvodněnost nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby, která svůj nesouhlas odůvodnila jen tím, že nárok žalobkyně na zveřejnění rozsudku prostřednictvím žalobce je širší, a že žalovaná by nemohla ovlivnit finanční stránku zveřejnění rozsudku. Odvolací soud tedy v souladu s konstantní judikaturou posuzoval nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a povaze uplatňovaného nároku.

Vzhledem k tomu, že v daném případě otázka vymezená dovolatelkou není právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a odvolací soudu se neodchýlil při posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu se zpětvzetím žaloby s ohledem na konkrétní okolnosti případu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalované shledal ve smyslu nepřípustným, a proto jej podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2016

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu