Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1907/2016

20 Cdo 1907/2016

U S N E S E N Í

Ing. I. T.

MUDr. Z. M., CSc.

, zastoupenému JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, pro 406 043 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. -157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinný je

povinen

zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku

6 376,70 Kč

k rukám Mgr. Michaely Rotterové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 552/65.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 7. 7. 2015, č. j. -114, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinného ze dne 24. 1. 2014, doplněný dne 6. 5. 2014 na zastavení exekuce vedené na základě pověření vydaného týmž soudem ze dne 17. 12. 2013, č. j. -22, pro soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul – směnečný platební rozkaz byl povinnému doručen v souladu s ve spojení s ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedl, že námitky povinného v tom smyslu, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu na adrese svého evidovaného trvalého pobytu nezdržoval a z objektivních důvodů neměl přístup ani do domovní schránky, nebyly shledány důvodnými při rozhodování soudu o návrhu povinného na neúčinnost doručení (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2014, č. j. -103), a nemohou být s úspěchem uplatněny ani v řízení exekučním. Právní úprava doručování v občanském soudním řízení vychází od novely , provedené , ze zásady, že pro doručení není rozhodné, kde se adresát v době doručování skutečně zdržuje, neboť každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu svých zájmů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. ). Povinný nepostupoval v souladu s touto zásadou, pokud spoléhal, že mu bude i nadále umožněno užívat domovní schránku na adrese jeho evidovaného trvalého pobytu i poté, co se z bytu na uvedené adrese dne 19. 6. 2013 vystěhoval. Důvodnou neshledal ani námitku týkající se postupu doručujícího orgánu, kdy mu doručující orgán znemožnil se dodatečně s doručovanou písemností seznámit, neboť doručující orgán, který po uplynutí úložní doby doručovanou zásilku vrátil soudu, postupoval v souladu s

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení Namítá, že mu exekuční titul (směnečný platební rozkaz) nebyl nikdy platně doručen a neměl možnost se seznámit s jeho obsahem. Povinný v dovolání uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, podle kterých „je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena“. Podle názoru povinného je tato právní fikce nepřípadná, neboť učinil vše potřebné a očekávatelné, aby na předmětné adrese mohla být pošta přebírána. Vytýká oběma soudům nesprávné právní posouzení věci, když si platný zákon a judikaturu vyložili přepjatě formalisticky, v tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. . Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání, uvádí, že dovolání povinného považuje za nepřípustné a nedůvodné. Podle oprávněného povinný pouze „parafrázuje ustanovení , aniž by jakkoli konkretizoval, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání by měl být naplněn“. Oprávněný v tomto směru odkazuje na judikaturu dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ), podle které je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z hledisek považuje za splněné, přičemž pouhá citace textu ustanovení nepostačuje. Oprávněný je dále toho názoru, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s hmotným právem, jakož i s konstantní judikaturou dovolacího soudu týkající se otázky „fikce“ doručení exekučního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. ). Uvádí, že o otázce doručení předmětného exekučního titulu bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení o návrhu povinného na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního titulu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, č. j. -60, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2014, č. j. -103), ve kterém byl návrh povinného zamítnut. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a dále byla oprávněnému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ), dále jen „ “.

Dovolání není přípustné.

Novela provedená , s účinností od 1. 7. 2009, zavedla změny v doručování písemností v tom směru, že při doručování prostřednictvím doručujícího orgánu se doručuje na adresu pro doručování, kterou je u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na niž jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa trvalého pobytu vedená podle zvláštního předpisu ( , ). Stejně tak stanoví, jak se doručuje písemnost, která má být doručena do vlastních rukou.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ).

Jestliže v projednávané věci má povinný adresu pro doručování evidovanou na adrese, na které se trvale nezdržuje, aniž by v informačním systému evidence obyvatel nahlásil doručovací adresu, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena, pak nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, který postupoval v souladu se zákonnou úpravou doručování a výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.

Nejvyšší soud dodává, že k odstranění případné tvrdosti zákona zde slouží právě institut rozhodnutí o neúčinnosti doručení. V souzené věci byl již návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního titulu podán a následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, č. j. -60, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2014, č. j. -103, pravomocně zamítnut, neboť námitky povinného v tom smyslu, že se v době doručování exekučního titulu nezdržoval na adrese evidované v informačním systému evidence obyvatel a z objektivních důvodů neměl přístup do domovní schránky, nebyly shledány důvodnými.

Nejvyšší soud proto postupoval podle a dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2016

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu