Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2321/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně OBLOUKOVÁ 14, s. r. o., identifikační číslo osoby 630 70 353,se sídlem v Praze 10, Oblouková 491/14, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 461 243 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. -427, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. -436, takto:

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. -400, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 461 243 Kč s příslušenstvím a dále uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni 73 360 Kč na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky ve výši 461 243 Kč s příslušenstvím zamítl.

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 461 243 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera (dále jen „soudní exekutor“). Soudní exekutor byl pověřen vedením exekučního řízení pod sp. zn. 100 EX 1526/10, pro částku 461 243 Kč s příslušenstvím ve věci, ve které žalobkyně vystupovala jako oprávněná. Uvedenou částku od povinné vymohl a přijal na svůj účet dne 18. 10. 2011, nepřevedl ji však žalobkyni jako oprávněné v souladu s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, naopak si ji zaslal na vlastní účet. Soudní exekutor se tak dle mínění žalobkyně dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni shora uvedená škoda.

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, zčásti zopakoval dokazování a provedl důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. , kterými bylo prokázáno, že soudní exekutor byl odsouzen za zvlášť závažný zločin zpronevěry podle a 5 písm. a) a zneužití pravomoci úřední osoby podle a odst. 3 písm. b) , kterých se měl dopustit v rámci své exekutorské činnosti v letech 2011 - 2012. Soudní exekutor se provinil dlouhodobě nezodpovědným přístupem ke svěřeným prostředkům, jež měl spravovat, avšak používal je volně pro své potřeby a k hrazení soukromých aktivit, přisvojil si tak cizí věc, která mu byla svěřena, a jednal s ní jako s věcí vlastní. Odvolací soud pak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. , změnil právní posouzení učiněné soudem prvního stupně a uzavřel, že v souladu s výkladem učiněným citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu je nutno jednání soudního exekutora hodnotit jako tzv. exces při plnění služebních povinností, jelikož sice byla škoda způsobena při exekuční činnosti, ale škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů a potřeb. Tudíž za vzniklou škodu odpovídá sám škůdce, nikoli stát, jelikož se nejedná o škodu způsobenou při výkonu státní moci ( ).

Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolací soud se při odůvodnění svého rozhodnutí opřel zejména o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. , dovolatelka jej však nepovažuje za přiléhavý na daný případ, jelikož řeší po skutkové stránce zcela odlišný případ. Naopak dovolatelka uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , a ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. , které řeší skutkově téměř totožné případy a v obou případech bylo jednání exekutora spočívající v nevyplacení vymožených finančních prostředků vyhodnoceno jako nesprávný úřední postup ve smyslu . Dále se dovolatelka věnovala argumentaci k otázce, kdo by měl být zatížen důkazním břemenem při prokazování, že vymožené peníze nebyly zaslány dovolatelce jako oprávněné, resp. prokázání využití vymožených peněž výlučně pro uspokojování soukromých zájmů a potřeb soudního exekutora, dále problematice možného spoluzavinění vzniklé škody dovolatelkou z důvodu žalovanou tvrzeného zanedbání prevenční povinnosti ve smyslu obč. zák.

Z uvedených důvodů navrhla dovolatelka zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jeho vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolání je přípustné a taktéž důvodné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2009, dále jen „R 44/2009“, rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , a rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). Zejména poslední dvě rozhodnutí se týkají shodných skutkových okolností.

Řešená právní otázka, zda v případě exekutora, který pro dovolatelku vymohl v exekučním řízení částku 461 243 Kč, kterou jí však nikdy nevyplatil, když si peníze ponechal pro sebe, se jedná o jeho exces, kdy není dána odpovědnost státu dle , je dlouhodobě řešena konstantní judikaturou dovolacího soudu. Z ní vyplývá, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (jako úřední osoba ve smyslu ustanovení ), odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek exekučního řádu. Na rozdíl od odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit ( ), svědčí exekutorovi podle exekučního řádu liberační důvod, umožňující mu zprostit se odpovědnosti, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. To však nedopadá na řešený případ. Exekutor, jemuž se svěřují finanční prostředky získané exekucí, je povinen počínat si tak, aby je v co nejvyšší možné míře ochránil a použil v souladu s průběhem exekuce; nakládá-li s nimi svévolně, nemůže se odpovědnosti za jejich ztrátu zprostit podle exekučního řádu (viz R 44/2009).

Již z výše uvedeného je zřejmé, že je za této situace dána odpovědnost státu, byť je zde odpovědnou osobou i exekutor sám. Nebyla-li exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě přiznanou jí částku, je to v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní ( ), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit (srov. obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/1998, R 44/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Shora uvedené závěry judikatury se uplatní i v této věci.

Podle , exekuční řád, v rozhodném znění do 31. 12. 2012, nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Nesprávný úřední postup v dané věci spočívá v tom, že ze strany exekutora nebylo žalobkyni plněno to, co jí v souladu s citovaným ustanovením náleželo, a to bez ohledu na skutečnost, že si exekutor peníze ponechal pro sebe. V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, za kterou odpovídá stát dle .

Odmítá-li žalovaná svoji odpovědnost dle proto, že postup exekutora, který si pro sebe ponechal pro žalobkyni vymožené finanční prostředky, představuje exces exekutora z úřední činnosti, opíraje se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. , nelze jí přisvědčit, neboť použití tohoto rozhodnutí není v předmětné věci přiléhavé. Rozhodnutí se týká odpovědnosti ohledně otázky vybočení policistů, kteří páchali trestnou činnost, z rámce plnění svých služebních povinností podle , o Policii České republiky. Naproti tomu v předmětné věci nebyla exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě přiznanou jí částku. To je v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní ( ), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. K tomu poznamenává, že se ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. , vyjádřil (negativně) též k otázce, zda je v obdobných případech na místě zvažovat spoluzavinění poškozeného v důsledku jeho domnělého zanedbání prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák.

Soud je ve smyslu část první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku nenípřípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 11. 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu