Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1604/2016

28 Cdo 1604/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce K. M., S. G., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti 1. České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2. Státního statku hl.m. Prahy „v likvidaci“, IČ 000 64 092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Turnovského 497/2, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 3. 2010, č. j. PÚ 921/96, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2015, č. j. -106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. -88, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení shora citovaného rozhodnutí správního orgánu rozsudkem, který by určil, že vlastníkem blíže specifikované nemovitosti je žalobce (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek, původně ve vlastnictví E. B. – dědečka žalobce, byl ke dni účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (30. 10. 1945) konfiskován, o čemž bylo rozhodnuto hromadným konfiskačním výměrem tehdejšího Magistrátu hl. m. Prahy, referátu pro národní správu majetku. Nemovitost navzdory tomu přešla po provedeném dědickém řízení dne 18. 2. 1948 prostřednictvím odevzdací y do vlastnictví J. R. (dcery původního vlastníka a matky nynějšího žalobce). Jelikož se tak stalo na základě nepravdivého prohlášení dědiců, že se na majetek zůstavitele nevztahují konfiskační dekrety, byla následně J. R. rozsudkem Lidového soudu civilního v Praze ze dne 28. 8. 1958, sp. zn. , potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1959, sp. zn. , uložena povinnost převést danou nemovitost zpět na stát. Námitku vydržení vlastnického práva odmítl soud prvého stupně z důvodu její uplatnitelnosti toliko v řízení před shora řečenými soudy, nikoliv však již v nynějším řízení. Nadto poznamenal, že o vydržení vlastnického práva nelze ve vztahu k žalobci uvažovat pro zjevný nedostatek dobré víry. V závěru pak dodal, že soudu nepřísluší zkoumat oprávněnost uplatnění konfiskačního dekretu, neboť k němu došlo před 25. 2. 1948, a ochrany vlastnického práva, jež zaniklo před zmíněným datem, se nyní není možné domáhat dle obecných ani zvláštních restitučních předpisů. Neprokázal-li žalobce, že by předmětný pozemek přešel na stát některým ze způsobů popsaných v , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě se vydání domáhal, nezbylo obvodnímu soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. -106, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že na matku žalobce nemohlo vlastnické právo nikdy přejít především z toho důvodu, že jako dědička se mohla stát vlastníkem věci až jejím odevzdáním prostřednictvím odevzdací y (srov. § 797 a § 819 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, dále jen „o. z. o.“). Ta totiž deklaruje, že dědic prokázal své právo, a současně je titulem pro přechod vlastnického práva k pozůstalosti na dědice. Připomenul rovněž konstrukci tzv. ležící pozůstalosti, u níž se uplatní právní fikce, podle níž je stále v držení osoby zemřelé. Pozemek tudíž nemohl být odevzdán J. R., neboť byl ještě před skončením dědického řízení odňat z ležící pozůstalosti a na základě citovaného dekretu zkonfiskován. Nebyla-li tedy nikdy vlastníkem, nemohla ani ona, ani po její smrti (zemřela dne 7. 11. 1958) právní nástupci vlastnické právo pozbýt shora citovanými rozhodnutími soudu z roku 1958, resp. 1959. Na závěr dodává, že E. B. nelze pro jeho státní příslušnost považovat za oprávněnou osobu ve smyslu , neboť podmínky vyžadované tímto předpisem (mj. československé státní občanství) musela splňovat osoba, jíž byl majetek dekretem odňat. V otázce namítaného vydržení pak odvolací soud stručně odkázal na posouzení daného aspektu soudem prvního stupně, načež s ohledem na vyslovené napadené rozhodnutí potvrdil.

Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), protože napadené rozhodnutí spočívá na otázkách, jež doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Táže se, mohlo-li vlastnické právo k nemovitosti rakouského občana přejít na stát konfiskací dle zmiňovaného dekretu, aniž by přitom byla zjišťována národnost původního vlastníka. Nalézacím soudům v tomto směru vytýká nedostatečná skutková zjištění, pro něž nemohly (obdobně jako již Magistrát hlavního města Prahy v roce 1947) učinit nezpochybnitelný závěr o německé národnosti jeho dědečka.Jako další předkládá otázku eventuálního vydržení vlastnického práva dcerou E. B. jakožto bezúhonnou státní občankou Československé republiky. Domnívá se, že jeho matka J. R. vlastnické právo k dotčené nemovitosti v období mezi konfiskací a rozhodnutím Lidového soudu civilního vydržela, a pozbyla je až právě rozsudkem řečeného soudu, resp. Krajského soudu v Praze, pročež k jeho odnětí ve prospěch státu došlo až po 25. 2. 1948, a žalobce jako dědic má nyní právo domáhat se jeho vrácení na základě restitučních předpisů. Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.

K dovolání se vyjádřil účastník řízení – Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“ – toliko tak, že s ohledem na charakter pozemku a své postavení v řízení „ponechává rozhodnutí na úvaze soudu“.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na dovolání ovšem nelze pohlížet jako na přípustné, neboť nepředestírá k řešení žádnou z otázek ve smyslu

Prvou z vylíčených námitek dovolatel brojí proti závěru o přechodu daného pozemku na stát konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., konkrétně pak rozporuje zjištění soudů stran německé národnosti původního vlastníka nemovitosti. Pomíjí však, že konfiskační výměr je správním aktem, jímž je soud vázán a jehož správnost (tedy ani to, zda byly dány předpoklady konfiskace) není v zásadě oprávněn zkoumat. Prověřit může toliko, jestli se jedná o správní akt (a nikoliv paakt), byl-li vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. ). Podmínkami konfiskace by se soud mohl zabývat, jen pokud by šlo o správní rozhodnutí vydané po 25. 2. 1948, a to v rámci restitučního řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. , či v něm odkazovanou judikaturu soudu Ústavního, zejména jeho nález ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. ). Posuzování korektnosti konfiskace dle dekretů prezidenta (mj. i č. 108/1945 Sb.), jež byla zákonným aktem, a na ni navazujících správních rozhodnutí brání i princip právní jistoty, neboť k odnětí vlastnického práva došlo před více než šedesáti lety (podrobněji k tomuviz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. ). K dovolatelovým výtkám proti zjištěním týkajícím se německé národnosti původního vlastníka, ve vztahu k níž postrádá dostatečně provedené dokazování, se nadto jeví vhodným poznamenat, že námitkami tohoto charakteru míří proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť Nejvyšší soud, jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací, není oprávněn revidovat nižšími soudy zjištěný skutkový stav (k tomu srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani dovolatelovy výhrady stran vydržení vlastnického práva, neboť ani v tomto případě nejde o otázku, jíž by se judikatura Nejvyššího soudu nevěnovala. Předpoklady vydržení ve smyslu obecného zákoníku občanského i jej nahrazujícího středního ( , – dále jen „o. z. 1950“) se totiž zabývají četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz krom jiného jeho rozsudky ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , a dále ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. ). Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak s ohledem na dobovou judikaturu patrný závěr, že nezbytnou podmínkou pro nabytí vlastnického práva vydržením ( - 1464 o. z. o. a o. z. 1950) je mimo jiné dobrá víra, tedy vnitřní přesvědčení nabyvatele, že je subjektem drženého práva. Uvedené musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že přesvědčení držitele je opodstatněné (srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , či ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. ). V nyní projednávaném sporu nalézací soudy (přesněji soud prvního stupně, s jehož posouzením se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil) pak v intencích výše citovaných názorů dovolacího soudu vyloučily možnost vydržení vlastnického práva k nemovitosti právě pro absenci dobré víry matky žalobce i jeho samotného, neboť tito si zjevně museli být vědomi faktu, že majetek E. B. je postižen konfiskačními dekrety prezidenta republiky, uvedla-li J. R. v protokolu ve spise rady ONV v Praze 7 č. j. 72/58 dne 16. 12. 1949, že její otec byl od roku 1942 čekatelem NSDAP, v níž zastával funkci Blockleitera, a domáhala-li se její matka obnovy řízení stran zajištěných movitých věcí (viz str. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně).

V souvislosti se shora uvedeným je zřejmé, že dovolatelem nastíněné teze byly již Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi řešeny, přičemž posouzení odvolacího soudu se závěrům shora citované judikatury nikterak nepříčí. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu , žalobce nepředložil, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích , , , části věty před středníkem, a s tím, že účastníku 2., jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, jelikož podané vyjádření k dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci, z níž by bylo možné usuzovat na účelné hájení jeho práv.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. října 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu