Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1984/2016

30 Cdo 1984/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 18, proti žalovaným 1) R. P., zastoupenému JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, a 2) M. J., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 271/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2015, č. j. -214, takto:

II. Ve zbytku se dovolání žalobkyně odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. -183, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem (ve výroku I.) označených nemovitostí, a dále výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V předmětném řízení se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda (ve smyslu žalobního tvrzení) došlo ze strany žalovaného 1) k porušení zákonného předkupního spoluvlastnického práva žalobkyně či nikoliv, přičemž po provedeném řízení dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení tohoto práva žalobkyně nedošlo. Soud se dále „teoreticky“ zabýval aplikací podle něj v úvahu přicházejících pravidel chování – s ohledem na přijetí nového civilního kodexu ( , ) – pro případ, že by zákonné předkupní spoluvlastnické právo žalobkyně bylo porušeno.

Nákladové výroky soud prvního stupně odůvodnil odkazem na , a a 2 vyhl. č. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2015, č. j. -214, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (tj. ve výroku I.) podle potvrdil, a v nákladových výrocích jej v rámci svých výroků II. a III. změnil (jak se z těchto výroků podává), když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě předmětem řízení je věc penězi ocenitelná (neboť spoluvlastnický podíl byl prodán za částku 404.000,- Kč), a proto je třeba aplikovat advokátního tarifu. Konečně výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se nemohla důvodně dovolat relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle , , v rozhodném znění (dále též „obč. zák.“), neboť její předkupní právo nebylo porušeno a nevyužitím řádné nabídky zaniklo. Z tohoto důvodu se žalobkyně nemůže důvodně domáhat, že je žalovaný 1) vlastníkem podílu na předmětných nemovitostech, neboť tento podíl převedl na žalovanou 2).

Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že s ohledem na , (dále též „o. z.“) se v dané věci uplatní obč. zák., avšak oproti němu je toho názoru, že „ze zákonného předkupního práva nelze aplikovat izolovaně jen obč. zák., ale že je třeba aplikovat kompletně úpravu zákonného předkupního práva v z. č. , , a to včetně možnosti dovolat se relativní neplatnosti dle obč. zák. v případě jeho porušení (žalobkyně se relativní neplatnosti dovolala přípisem ze dne 27. 11. 2014). Nelze přisvědčit úvaze, že by se jinak měla analogicky aplikovat ustanovení nového , konkrétně pak , který se dotýká smluvního předkupního práva. Tímto postupem by zákonné předkupní právo, které zákonodárce zjevně mínil po dobu jednoho roku nadále zachovat, získalo zcela jiný obsah. Pokud by byl správný názor okresního soudu na aplikaci nové právní úpravy při porušení předkupního práva a nutnost postupovat pouze dle , musela by být žaloba bez dalšího zamítnuta a nebyl by důvod zkoumat, zda předkupní právo bylo porušeno, neboť by se žalobkyně musela domáhat nikoli určení vlastnického práva žalovaného 1), ale převodu za úplatu.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle a předpoklady přípustnosti vymezuje prostřednictvím následujících právních otázek, které podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:

„1) Lze považovat nabídku předkupního práva za doručenou, když se s ní žalobkyně objektivně nemohla seznámit pro nemoc, pobyt v zahraničí a odcizení dokladů?

2) Mají podmínky nabídky předkupního práva neomezenou dobu platnosti?

3) Byl žalovaný 1) povinen, vědom si skutečnosti, že nabídka žalobkyní nebyla převzata (když se mu poštovní zásilka vrátila), pokusit se o doručení nabídky znovu, když k tomu měl objektivně řadu příležitostí (email, telefon a zejména osobní kontakt s žalobkyní na např. jednáních soudů v jiných věcech v mezidobí od uzavření kupní smlouvy)?

4) Lze pro určení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty, která vychází pouze z kupní ceny dohodnuté mezi žalovanými, se kterou žalobkyně nesouhlasí a kterou žalobkyně nemohla nijak ovlivnit?“

Dovolatelka k uvedeným právním otázkám předkládá svou právní argumentaci a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné toliko v řešení otázky ad 4).

Předně je třeba uvést, že dovolací argumentace vztahující se k právním otázkám ad 1) a 3) je založena na skutkové polemice, kdy dovolatelka zjevně vychází z jiné skutkové verze případu, než ze které při rozhodování vycházel odvolací soud, přičemž na podkladě této skutkové polemiky pak dovozuje nesprávnost právního posouzení věci, což ovšem nelze považovat za právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve vazbě na , podle kterého dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy nikoliv že vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze revidovat.

Zbylá meritorní právní otázka ad 2) je konzumována již dovolacím soudem vyřešenou právní otázkou právních důsledků při porušení předkupního spoluvlastnického práva (ještě) za účinnosti , , v rozhodném znění, s ohledem na v mezidobí v právní účinnost nastoupivší nový civilní kodex – , .

Tak Nejvyšší soud (navíc v právní věci týkající žalobkyně a žalovaného 1/) v aktuálním rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti k dispozici na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz], vyložil a odůvodnil právní názor, že došlo-li v průběhu jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle , , v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. lednu 2015 nemá na podání takové žaloby již naléhavý právní zájem podle

Ve shodě s právě citovaným rozsudkem lze proto i v poměrech této právní věci zopakovat, že „s přihlédnutím k připomenutému zániku zákonného zástavního práva, popsaným časovým limitům a dovolatelkou uplatněnému nároku je zřejmé, že dovolatelce vůbec nesvědčil naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, kterou dovolatelka usilovala, aby spoluvlastníkem předmětného pozemku byl určen žalovaný 1), jemuž by však již de lege lata vůči dovolatelce nevyplývaly žádné povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního spoluvlastnického práva podle § 140 a násl. obč. zák., které s účinností od 1. ledna 2015 zaniklo. Dovolatelka se tak objektivně, i kdyby bylo prokázáno, že se po právu dovolala relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nemůže již v popsaném směru domoci svého příznivějšího právního postavení, tedy i kdyby bylo určeno, že žalovaný 1) je spoluvlastníkem předmětného pozemku.“

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně podle odmítl.

K dovolací argumentaci ad 4) vztahující se k řešené právní otázce tarifní hodnoty ve sporu o určení vlastnického (v tomto případě spoluvlastnického) práva k nemovité věci, nutno – opět ve shodě s již vysloveným právním názorem obsaženým v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. uvést, že ačkoliv dovolatelka přípustnost svého dovolání ve smyslu nedůvodně vymezila tvrzením, že tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přesto splnila mimo jiné podmínku právně relevantního vymezení přípustnosti dovolání (srov. ve vztahu k ), byť přípustnost dovolání je v tomto případě založena tím, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikoliv tím, že předmětná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. , vyložil:

„V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle ustanovení a počínaje 1. 1. 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené ] postupuje se podle ve spojení s advokátního tarifu. Cenou ve smyslu advokátního tarifu se přitom rozumí skutečná hodnota nemovitosti vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou.

K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. , dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě ( advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu – včleněné pod ustanovení advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. ), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. ). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. ).“

V posuzované věci odvolací soud k judikovaným závěrům dovolacího soudu vůbec nepřihlédl a při rozhodování o náhradě nákladů (odvolacího) řízení mechanicky vycházel z předmětné kupní ceny, kterou ztotožnil s hodnotou převáděného spoluvlastnického podílu, resp. s cenou nemovitosti, kterou vzal za základ tarifní hodnoty pro určení výše odměny advokáta ve sporu úspěšné strany. Za této situace proto jeho rozhodnutí v řešení této právní otázky již z tohoto důvodu nemůže obstát a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v dotčeném rozsahu podle zrušit a věc v tomto rozsahu podle druhého odstavce věty první cit. par. vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dovolacímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení nahrazovat uvedené defekty.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2016

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu