Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 160/2015

30 Cdo 160/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce F. B., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, proti žalovanému Ing. P. V., zastoupenému Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Velká 2984/23, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2014, č. j. -338, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ). Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v ; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatel jednak spatřuje přípustnost dovolání „ve skutečnosti, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy se odvolací soud s argumenty žalovaného nevypořádal zcela formálně, neprovedl fakticky žádné právní ani skutkové hodnocení, když se omezil pouze na konstatování, že ‚závěry jak skutkové, tak i právní odvolací soud sdílí; na ně, tak jak jsou prezentovány v odůvodnění napadeného rozsudku, ve zbytku odkazuje, aniž by měl za potřebné v podstatě jen jinými slovy uvádět totéž.‘“ Takto formulovaná dovolací argumentace ovšem nepředstavuje právně relevantní vymezení (jedné ze čtyř shora vyložených variant) přípustnosti dovolání, přičemž úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na zodpovězení otázky, zda skutečně leželo na žalovaném důkazní břemeno k prokázání pravosti listin – výdajových dokladů, které nepochybně prokazují uhrazení kupní ceny za předmětné nemovitosti, a to za situace, kdy žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti, ohledně kterých by mohlo být provedeno jakékoliv znalecké zkoumání. Žalovaný má tedy za to, že zde nemohou být použity právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. , kterým argumentoval soud prvního stupně, kdy popírá-li účastník pravost soukromé y, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, která ze skutečností v ě uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní následky.“ Ani tato dovolací argumentace nepředstavuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání nelze budovat na nesprávně vyřešené (příslušné) právní otázce soudem prvního stupně, nýbrž (až) soudem odvolacím.

Závěrem lze tedy zrekapitulovat: dovolací soud nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, ani nemůže při pouhém nesouhlasu dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přezkoumávat napadené rozhodnutí v meritu věci, jestliže z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, tedy na vyřešení které právní otázky z hmotného nebo procesního práva závisí napadené rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom okolnost, že dovolatel s právním posouzením věci odvolacím soudem nesouhlasí a s ohledem na skutkové poměry daného případu polemizuje (bez relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání) s právně kvalifikačním názorem odvolacího soudu, pochopitelně přípustnost takového dovolání nezakládá.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“

Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. , uvedl, že: „novelizace ( , kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k ). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl ( , věta první, ).

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění ( ), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle , vyhl. č. , (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. ) a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. května 2015

JUDr. Pavel V r c h a

předseda senátu