Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1954/2016

30 Cdo 1954/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně O. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. -47, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání jejího druha, M. P., které neskončilo odsuzujícím rozsudkem a které bylo vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. . Žalobkyně se v řízení dovolávala místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť v trestním řízení vedeném proti jejímu druhovi rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1300.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 11. 2015, č. j. -31, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při vyslovení místní nepříslušnosti postupoval správně, neboť místně příslušným nemůže být soud, v jehož obvodu proběhla pouze „část soudní fáze zahájeného trestního stíhání“.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka práva žalobce zvolit si místně příslušný soud podle ustanovení byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když odvolací soud zohlednil, že možnost výběru místně příslušného soudu je z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. ). Je tomu tak z důvodu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně; je hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). S argumentací žalobkyně, která v dovolání odkazovala na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, uveřejněné pod číslem 117/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud již vypořádal v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. .

Nejvyšší soud tak nevyhověl požadavku žalobkyně, aby dovoláním nastolenou otázku vyřešil jinak, když neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury, aprobované nadto výše citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, odchýlit.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího ( , ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 27. září 2016

JUDr. Pavel Simon předseda senátu