Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4930/2015

32 Cdo 4930/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně DOLPHINS CORPORATION LTD., se sídlem Suite 13, Oliaji Trade Centre, First Floor, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 009257, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenská 121/8, proti žalovaným 1)J. P., 2) R. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258 a 3) Ing. A. K., o zaplacení částky 63 091 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2015, č. j. -239, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) částku 23 232 Kč (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [druhý výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále též jen „ “) a důvodnost o ustanovení Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci, v níž dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tak, že „dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. ).

Odkazuje-li dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. („na které odkazují soudy v naší věci“), namítajíc, že závěry z citovaných rozhodnutí „nemohou být beze všeho aplikovány i na smlouvy o úvěru a splátky“, neuplatňuje tím žádný z předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v Z argumentace dovolatelky je zřejmé, že podle jejího názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí aplikoval judikaturu dovolacího soudu, kterou aplikovat neměl. Takový předpoklad přípustnosti však ustanovení nezná a nemůže jím tedy být přípustnost dovolání založena.

Z obsahu dovolání se podává, že podle názoru dovolatelky se soudy nižších stupňů odchýlily od judikatury dovolacího soudu při posouzení otázky „uznání dluhu částečným hrazením“. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. , jako na rozhodnutí, od jehož závěru se měl Nejvyšší soud podle názoru dovolatelky odchýlit, však není správný. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že jestliže věřitelka neučinila opatření k předčasné splatnosti celého dluhu ze smlouvy, dlužníci nepozbyli právo hradit úvěr ve splátkách, a proto i jejich platby po 20. 9. 2002 nelze považovat za částečné plnění, ale za dílčí plnění. Dovolatelkou citované rozhodnutí se naopak zabývá podmínkami, za kterých lze částečné plnění považovat za konkludentní uznání dluhu, nelze je proto v projednávané věci aplikovat.

Správný není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. , neboť vychází z odlišného skutkového stavu. V tomto rozhodnutí se soudy zabývaly otázkou, zda došlo k uznání závazku za situace, kdy sestra žalovaného na jeho pokyn uhradila 500 000 Kč na jeho závazek ze smlouvy o prodeji movitých a skladových zásob, přičemž tvrdila, že nevěděla, na jaký závazek předmětnou částku hradí. V projednávané věci naproti tomu žalovaná 1) spolu se svým manželem J. P. (zemřelým 11. 8. 2007) uzavřeli s právní předchůdkyní žalobkyně - Komerční bankou, a. s. smlouvu o úvěru, v níž si sjednali plnění ve splátkách, a dlužníci dluh v malých splátkách postupně hradili.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „místo posouzení všech okolností uzavřel, že onou podmínkou má být jasná představa o dluhu“, a proto „v této části o jasné představě dovolatelka spatřuje jasný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu“. Měla-li dovolatelka na mysli předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, neboť na žádné rozhodnutí dovolacího soudu v této souvislosti neodkázala.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěr odvolacího soudu o důvodnosti vznesené námitky promlčení je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že o dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). O plnění částečné jde za situace, kdy dlužník poskytl věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. ). Zaplacení dohodnuté splátky tedy není částečným plněním závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení , obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. ). Pokud byla uhrazena nižší částka a nikoliv splátka v plné výši, šlo o plnění na úhradu splátky, a nikoliv o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení a obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. ).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že Komerční banka, a. s. (právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřela dne 7. 10. 1998 se žalovanou 1) a s jejím manželem smlouvu o úvěru, na jejímž základě banka poskytla dlužníkům částku 260 998 Kč, kterou se zavázali splatit nejpozději do 20. 9. 2002 v pravidelných měsíčních splátkách po 7 705 Kč. Dlužníci řádně uhradili naposledy splátku 20. 11. 2000, poté od 30. 4. 2004 do 17. 10. 2006 na splátky svého dluhu platili nepravidelně částky ve výši 500 Kč až 5 000 Kč a následně zaplatili 27. 12. 2006 částku 100 000 Kč a 29. 1. 2008 částku 40 000 Kč. Žaloba byla podána 2. 11. 2006. Žalobkyně nezpochybnila závěr odvolacího soudu, že neučinila žádný úkon, kterým by celý dluh zesplatnila. Promlčecí doba každé splátky proto běžela samostatně, u poslední splátky skončila dne 20. 9. 2006. Částky, které dlužníci uhradili do tohoto data, je tedy s ohledem na výše uvedené nutno považovat za plnění na splátky předmětného dluhu, proto jde o plnění dílčí, které nemůže mít účinky uznání dluhu. Pokud dlužníci hradili na svůj dluh něčeho i po dni 20. 9. 2006, nemůže to na správnosti závěru o důvodnosti námitky promlčení ničeho změnit. Promlčený dluh nelze konkludentně uznat ani částečným plněním ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. (srov. § 323 obch. zák. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud vyslovil, že uznání promlčeného závazku je možné pouze písemnou formou a částečné plnění není uznáním závazku, pokud je předmětné právo v době plnění již promlčeno).

Námitka, že odvolací soud řádně nezhodnotil okolnosti splácení, doplněná odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatelka pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , in www.usoud.cz).

Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace.Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v ápředsedkyně senátu