Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1336/2016

28 Cdo 1336/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. S., P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované J. K., P., zastoupené Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Goethova 5, o zaplacení 327.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2015, č. j. -194, takto:I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. -154, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.), co do zbývajícího příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud vzal za zjištěné, že žalovaná vybrala z účtu V. P. obnos, jehož vrácení se nyní žalobkyně coby jediná dědička jmenovaného domáhá z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); současně konstatoval, že se žalované nepodařilo prokázat, že by jí zůstavitel sporné prostředky daroval. Žalobkyně svůj nárok původně uplatnila již v trestním řízení vedeném proti žalované u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , Krajský soud v Plzni však žalovanou zprostil obžaloby a žalobkyni odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Počátek prodlení žalované se splněním povinnosti k vydání předmětného prospěchu situoval soud prvního stupně ke dni, kdy jí byla doručena projednávaná žaloba, neb žalobkyně nedoložila, že by obohacenou k vrácení zmiňované sumy vyzvala dříve, pročež jí musela být upřena převážná část požadovaného úroku z prodlení. Soud konečně žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť před podáním návrhu na zahájení řízení žalované účinně nedoručila výzvu k plnění ve smyslu , (dále jen „ “).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. -194, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním obou účastníků, v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 327.200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. 2. 2013 do 13. 1. 2015, potvrdil, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalovanou zavázal k hrazení úroku z prodlení z uvedené částky ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, maximálně ale ve výši 7,75 % ročně, a to od 14. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodnutí okresního soudu změnil v části výroku II. tak, že žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení v upřesněném rozsahu již za období od 3. 6. 2009 do 10. 2. 2013, jinak je v řečeném výroku potvrdil (výrok II.) a žalované uložil též povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i většinou právních závěrů okresního soudu, zejména s nosnou úvahou, dle níž V. P. sporné prostředky žalované nedaroval (jejím tvrzením o existenci jakékoli darovací smlouvy mezi ní a majitelem účtu nebylo možné uvěřit, a i kdyby ke sjednání takového kontraktu došlo, jednalo by se o právní úkon neplatný pro nedostatek písemné formy, na níž je nutno trvat u smluv, kterými je disponováno s prostředky složenými na bankovním účtu), pročež je tato nyní povinna žalobkyni přijatý obnos vydat coby bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně se však přiléhavě nevypořádal s otázkou, od jakého okamžiku se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením předmětné sumy, neboť opomněl reflektovat skutečnost, že žalobkyně vznesla svůj nárok již při hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2009, u něhož byla žalovaná, vystupující v dané trestní věci jako obžalovaná, přítomna. Jelikož tento úkon bylo lze pokládat za výzvu ve smyslu § 563 obč. zák., nastala následujícího dne splatnost závazku z bezdůvodného obohacení mezi účastníky řízení a 3. 6. 2009 pak započalo prodlení žalované se splněním její povinnosti. Právě od tohoto dne tudíž žalobkyni náležejí úroky z prodlení ve výši upřesněné ve výrokové části rozhodnutí. Na rozdíl od soudu první instance pak krajský soud žalobkyni přiřkl též náhradu nákladů řízení, ač nezaslala žalované výzvu k plnění dle , jelikož citované ustanovení svým účelem směřovalo k potření spekulativního postupu některých žalobců, podávajících návrhy na zahájení řízení dříve, než měl žalovaný reálnou možnost plnit. Žalobkyně však právo, o něž se vede nynější spor, uplatnila již v rámci trestního řízení, přesto žalovaná svou platební povinnost dobrovolně nesplnila. Za daných okolností smysl ustanovení nevyžaduje, aby byla žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů upřena.

Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání nikoli proti té části jeho výroku II., jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do zbytku požadovaného příslušenství) brojí žalovaná dovoláním, jež pokládá za přípustné ve smyslu Dovolatelka předně upozorňuje, že V. P. opakovaně ústně deklaroval svou vůli darovat jí sporné finanční prostředky v době, kdy již byly vybrány z účtu, pročež bylo namístě dovodit, že mezi ním a žalovanou došlo k uzavření několika darovacích smluv, jež nemusely mít písemnou formu. Otázky existence i platnosti řečených právních úkonů byly proto v napadeném rozhodnutí vyhodnoceny nesprávně. Odvolací soud rovněž konstatoval, že je žalovaná povinna platit úrok z prodlení již ode dne konání hlavního líčení v červnu 2009, což je závěr chybný, neboť k přivození splatnosti nároku z bezdůvodného obohacení by žalobkyně musela výzvu k plnění adresovat přímo žalované (což učinila až civilní žalobou podanou v roce 2013), zatímco její úkon přednesený při hlavním líčení směřoval vůči orgánům činným v trestním řízení. Konečně je třeba krajskému soudu vytknout, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení navzdory tomu, že žalované účinně nedoručila předžalobní výzvu ve smyslu , jež by v tomto případě nebyla bezúčelnou či nadbytečnou, neboť se žalovaná po skončení trestního řízení proti ní vedeného oprávněně domnívala, že její platební povinnost vůči žalobkyni nevznikla. Z předeslaných důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla odmítnout, eventuálně zamítnout s ohledem na neopodstatněnost předestřené dovolací argumentace.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka ovšem na existenci žádné otázky ve smyslu citovaného ustanovení nepoukázala.

Námitka, že mezi žalovanou a majitelem účtu, z něhož vybrala spornou sumu, došlo k uzavření darovací smlouvy (potažmo série dílčích darovacích smluv ohledně jednotlivých částek tvořících ve svém souhrnu předmětný obnos), nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se rozchází se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jimiž je Nejvyšší soud vázán a jež své kognici podrobovat nesmí. Zkoumání obsahu, potažmo samotné existence právního úkonu je totiž otázkou skutkové povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ), konstatuje-li se tedy v napadeném rozhodnutí, že nebyl přesvědčivě doložen projev vůle V. P. směřující k darování dotčených prostředků žalované, nezbývá dovolacímu soudu než naznačený závěr respektovat. Úvaha, dle níž by příslušná darovací smlouva byla i v případě, že by skutečně existovala, stižena neplatností, má pak sice charakter právní, avšak vzhledem k tomu, že krajský soud dovodil, že se uzavření zmíněného kontraktu nepodařilo prokázat, jedná se o úsudek vyslovený toliko podpůrně, na němž napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. ).

Má-li dále dovolatelka za to, že se do prodlení se splněním předmětné platební povinnosti mohla dostat teprve poté, co jí byla doručena projednávaná žaloba, patří se uvést následující. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se osoba odpovědná za škodu ocitá v prodlení zásadně tehdy, nesplní-li dluh v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána (viz § 563 obč. zák.). V trestním řízení lze pak splatnost odvozovat od okamžiku, kdy se obviněný dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody, ať již se tak stalo při seznámení se s výsledky vyšetřování, při doručení obžaloby (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. , a ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. ), anebo v průběhu hlavního líčení, na němž poškozený svůj požadavek na poskytnutí kompenzace utrpěné majetkové újmy vznesl (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 162/2001, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. ). Jelikož je z tohoto hlediska splatnost pohledávek na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení konstruována obdobně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. ), lze předestřené teze přiměřeně aplikovat i v kontextu posuzované kauzy. Zjistil-li tedy odvolací soud, že žalobkyně při hlavním líčení, jež se konalo u Okresního soudu Plzeň-město dne 1. 6. 2009 a jehož byla žalovaná osobně účastna, uplatnila nárok svým skutkovým vymezením odpovídající právu, o něž se vede nynější spor, jeví se jeho závěr, že nejpozději onoho dne byla dovolatelka vyzvána k vydání daného obnosu (s tím následkem, že dne následujícího se uvedená pohledávka stala splatnou), plně konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Jde-li konečně o otázku, zda bylo možné žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení, přestože žalované nedoručila výzvu k plnění ve smyslu , pokládá Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že důvodem, pro který byl doplněn o citované ustanovení, bylo zabránit praktikám věřitelů, kteří neměli zájem na dobrovolném zaplacení svých pohledávek, nýbrž na jejich „zvýšení“ o náklady soudního řízení. Takto vymezený účel je nutné mít na zřeteli, jestliže žalobce požadavku daného ustanovení nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. V tomto směru nelze izolovaně zkoumat jen to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem posouzení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o dlužníkově „opomenutí“), k postoji dlužníka k této pohledávce, jakož i k jeho reakci na zahájení soudního řízení. Jinými slovy, jelikož je pro rozhodování o náhradě nákladů řízení určující stav v době vydání rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, v nichž žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Není-li totiž dlužník ochoten plnit ve lhůtě odpovídající ustanovení , není sebemenšího důvodu, aby byl věřitel za absenci předžalobní výzvy sankcionován (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. , či ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že žalovaná ani po doručení žaloby nárokované plnění neuhradila (přičemž se nejednalo o výraz jakéhokoli opomenutí, nýbrž o důsledek jejího právního názoru, jak v dovolání sama zdůrazňuje) a v průběhu celého sporu důvodnost žalobního žádání popírala, postupoval odvolací soud v souladu s předeslaným výkladem, přiznal-li žalobkyni požadovanou náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované na základě , věty první, odmítl jakožto nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.620 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.003,20 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. září 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu