Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1606/2016

23 Cdo 1606/2016

U S N E S E N Í

JUDr. Maxmiliána Jašky

ČEZ ARCADA Capital, a. s.

, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 26943981, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o zaplacení částky 11.269.313 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. -550, takto:

I. Dovolání žalobce i žalované

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Krajský soud v Brně rozsudkem, třetím v pořadí, ze dne 28. ledna 2015, č. j. -496, rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 11.269.313 Kč se zamítá (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. ohledně zaplacení částky 912.563 Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok) a ohledně zaplacení částky 1.972.043,66 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.972.043,66 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (do výroku pod bodem I. a III.) i žalovaná (do výroku II.) s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, se zabýval přípustností dovolání.

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované. Dovolání žalované přípustné není.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Žalovaná je názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil Přípis dlužníka a chybně tak dospěl k závěru, že tento Přípis nelze v plném rozsahu považovat za uznání závazku, když z něho nevyplývá žádné uznávací prohlášení, pokud jde o zápočet II. Tvrdí, že posouzení odvolacího soudu je dle jejího názoru v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. . Dovolatelka však v této souvislosti cituje část odůvodnění z uvedeného rozhodnutí, aniž by uvedla, v čem konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s citovanými závěry. Odkaz na uvedené rozhodnutí přitom není případný, v citovaném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda lze aplikovat ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) i na případ částečného započtení pohledávky, kterou odvolací soud v dané věci neřešil. Nejvyšší soud navíc ve své judikatuře vychází z názoru, že nelze dovozovat, že právní úkon započtení implicitně obsahuje uznání závazku (srov. usnesení ze dne 4. května 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn. , a usnesení ze dne 24. července 2009, sp. zn. , vše in www.nsoud.cz). Námitkami, že Přípis měl být odvolacím soudem posouzen jako dohoda o narovnání části sporných práv ve smyslu ustanovení a , přípustnost dovolání rovněž dovolatelka založit nemůže. V této souvislosti totiž neuvádí žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení

Dále má žalovaná za to, že postupem odvolacího soudu byla porušena její procesní práva dle ustanovení Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. , ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. . Dovolací soud však neshledal, že by se odvolací soud od dovolatelkou namítaných rozhodnutí a ani od jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se otázkou poučovací povinnosti odvolacího soudu dle ustanovení zabývají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. ), odchýlil. V uvedených rozhodnutích přitom Nejvyšší soud uvádí, že poučovací povinnost podle ustanovení neplní jen soud prvního stupně, když v ustanovení se ukládá odvolacímu soudu, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu ustanovení potřebná poučení při odvolacím jednání. Poskytování poučení podle odvolacím soudem ale nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Odvolací soud zcela v souladu s citovaným ustáleným judikaturním názorem postupoval, když v části uplatněného nároku odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s tím, že žalovaná musí tvrdit a prokázat existenci zbývajících pohledávek, a to každé zvlášť, a žalobce pak, pokud zpochybňuje existenci těchto pohledávek, musí tvrdit, které z těchto pohledávek neexistují (nevznikly), případně zanikly a tato svá tvrzení doložit. K tomu konstatoval, že se soud prvního stupně v tomto zbývajícím rozsahu dostatečně existencí těchto zbývajících pohledávek nezabýval. Odvolací soud tak účastníkům vysvětlil, proč rozhodl o kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně v konkrétním vymezeném rozsahu.

Poukazuje-li dále žalovaná na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. (uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak dovolací soud upozorňuje, že uvedené rozhodnutí neřeší otázku poučovací povinnosti dle ustanovení , ale zabývá se otázkou tzv. koncentrace řízení, a tedy poučením podle ustanovení a 2 a jeho účinky.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítl.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobce. Rovněž z dovolání žalobce se žádná otázka, jež by je byla s to učinit přípustným, nepodává.

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu pochybení, kterých se měl dopustit v prvém odvolacím řízení, které skončilo kasačním usnesením č. j. -147, pak tyto jeho námitky nejsou v dovolacím řízení, kdy je předmětem dovolacího přezkumu rozsudek odvolacího soudu v záhlaví uvedený, relevantní.

Jestliže dále žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. , pak ani tato jeho argumentace dovolání přípustným nečiní. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupník se tedy stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, bez zřetele na to, zda došlo k notifikaci postoupení či k jeho prokázání; nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli (ať již splněním či jiným způsobem) a že postupníkovi povinen plnit není. Nic však nebrání dlužníkovi, aby postupníkovi - s účinky zániku závazku - plnění poskytl, neboť plní věřiteli. Z téhož důvodu může - přes nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení - vůči postupníkovi svůj závazek též uznat ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák.“ S citovaným závěrem pak není nikterak v rozporu napadený rozsudek odvolacího soudu, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník uznal pohledávky v celkové výši 912.563 Kč a ohledně této částky došlo k zániku žalované pohledávky započtením.

Na základě shora uvedeného tedy i dovolání žalobce muselo být odmítnuto jako nepřípustné podle , věty první,

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu