Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3549/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce JUDr. V. S., správce konkurzní podstaty úpadce M. F. s.r.o., zastoupeného JUDr. D. K., advokátkou, proti žalovanému M. F., zastoupeného JUDr. G. V., advokátem, o zaplacení částky 10,517.484,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. -134, takto:

I.        Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. -107, zamítl žalobu na zaplacení částky 10,517.484,20 Kč s úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že úpadce vyúčtoval řadou faktur žalovanému dodávku dřeva a dřevěného zboží za cenu odpovídající žalované částce. Na fakturách nebylo vyznačeno dodání zboží ani převzetí faktury. Soud prvního stupně dále zjistil, že úpadce a žalovaný uzavřeli několik dohod o vzájemném zápočtu pohledávek, které zahrnovaly všechny zmíněné faktury. Dohody o vzájemném zápočtu pohledávek neobsahovaly nic, co by svědčilo o uznání závazku, byly uzavřeny písemně, podepsány oběma stranami, avšak podpisy nebyly úředně ověřeny, ani nebyla užita forma notářského zápisu. Soud prvního stupně dále zjistil, že ve stejných dnech, jako byly uzavřeny dohody o vzájemných zápočtech, zaslal žalovaný úpadci oznámení o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, v nichž byly označeny totožné faktury jako ve vzájemných zápočtech ze stejného dne. Tato oznámení neobsahovalo žádný text, který by směřoval k uznání závazku.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ústně uzavřené kupní smlouvy na dodání dřeva a dřevěných výrobků jsou neplatné, stejně tak jsou neplatné i vzájemné zápočty, a to pro nedostatek zákonem požadované formy. V době dodávání zboží vyúčtovaného předmětnými fakturami byl žalovaný jediným společníkem úpadce a podle § 132 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) byl povinen veškeré smlouvy s úpadcem uzavírat ve formě notářského zápisu či písemně s úředně ověřeným podpisem. Požadovaná forma kupních smluv ani zápočtů nebyla dodržena, proto veškeré kupní smlouvy i vzájemné zápočty prohlásil soud prvního stupně podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“) za neplatné pro nedostatek zákonem stanovené formy.

Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že neplatné dohody o započtení mají účinky uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák.. Započtení a uznání jsou podle soudu prvního stupně dva různé právní úkony, které vyvolávají odlišné právní následky. Jednající osoby jsou při zápočtu a uznání vedeny rozdílným úmyslem a směřují k různému výsledku. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nelze mít bez dalšího za to, že v případě neplatnosti zápočtu je neplatným zápočtem alespoň platně uznán započítávaný závazek. Takový závěr by bylo možno učinit až v případě, pokud by v zápočtu dlužník písemně zachytil projev vůle směřující k uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák. V daném případě se tak nestalo.

Soud prvního stupně dále dovodil, že i v případě uznání závazku jediného společníka vůči společnosti by bylo nutné § 132 odst. 3 obch. zák. vykládat extenzivně a požadovat i pro tento úkon formu notářského zápisu či písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Platným uznáním dluhu by vznikla fikce existence závazku v době uznání, a proto nelze připustit, aby společnost s jediným společníkem obcházela ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. a vytvářela fiktivní závazky nikoli smlouvou jako dvoustranným úkonem, ale formou jednostranného uznání dluhu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný svůj dluh vůči úpadci platně neuznal.

Protože závazek nebyl ze strany žalovaného platně uznán a žalobce přes poučení soudu podle (dále jako „“) neprokázal dodání zboží žalovanému a tím i vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, soud žalobu zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2007,   č. j. -134, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení(výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pro nedostatek formy vyžadované ustanovením § 132 odst. 3 obch. zák. nebyly mezi účastníky uzavřeny ani kupní smlouvy na dodání dřeva a dřevěných výrobků, ani dohody o vzájemných zápočtech. Odvolací soud dále souhlasil s tím, že dohody o vzájemných zápočtech neobsahují uznávací prohlášení žalovaného ohledně žalobcem vymáhaných pohledávek a žey mající být jednostrannými zápočty pohledávek žalovaného vůči pohledávkám žalobce neobsahují projev vůle žalovaného směřující k započtení. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce neprokázal poskytnutí plnění žalovanému, a proto byla žaloba soudem prvního stupně správně zamítnuta pro neunesení důkazního břemene ohledně pravosti žalované pohledávky, k jejímuž prokazování byl povinen žalobce. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o , neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, dále řeší otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, a řeší i právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel namítá, že řízení před soudem prvního stupně je stiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle             ]. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Vady řízení spatřuje dovolatel v porušení ustanovení ve spojení s Dovolatel namítá, že odvolací soud měl ve svém rozhodnutí podrobně uvést a vysvětlit, jakými právními úvahami se při tomto rozhodnutí řídil, jak věc posoudil po právní stránce a jak se vypořádal s tvrzenými důvody nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se podle dovolatele nijak nevypořádal s argumentací žalobce obsaženou v odvolání, odvolací soud neuvedl, jaké zaujímá stanovisko k níže položeným třem právním otázkám. Takový postup podle dovolatele porušuje jednak ustanovení a jednak odporuje zásadám spravedlivého procesu.

Žalobce v dovolání vytyčuje tři právní otázky, na jejichž podle jeho názoru nesprávném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Předně se jedná o otázku, zda má jednostranný zápočet nebo dvoustranná dohoda o zápočtu pohledávek, které jsou z nedostatku právní formy nebo z jiných důvodů neplatné, účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. a zda v sobě projev vůle započítat pohledávku obsahuje vždy i projev vůle uznat pohledávku. Dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. a rozhodnutí sp. zn. dovozuje, že účinky uznání závazku má každý projev vůle, ze kterého lze nepřímo dovodit uznání závazku. Podle dovolatele takovým projevem musí být vždy jednostranný i dvoustranný zápočet, neboť tento právní úkon v sobě zahrnuje vůli dlužníka uspokojit nároky věřitele tím, že proti nim započte svůj protinárok. Dovolatel je toho názoru, že pokud by dlužník existenci nároku věřitele zpochybňoval (a tedy neuznával), nikdy by neprojevoval vůli proti tomuto nároku započítávat svou pohledávku. Z projevu vůle započítat proto nutně a vždy vyplývá vůle uspokojit nárok věřitele. Proto musí mít zápočet vždy bez ohledu na jeho platnost účinky uznání závazku. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení § 323 obch. zák., neboť na uznání závazku v obchodněprávních vztazích kladly stejné požadavky jako na uznání dluhu podle § 558 obč. zák.

Druhá právní otázka, kterou dovolatel položil, směřuje k tomu, zda písemné prohlášení dlužníka o tom, že v minulosti existující závazek uhradil zápočtem, má účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. v tom případě, že soud prohlásí takový zápočet za neplatný. Podle dovolatele je za takové projevy uznání možné považovat podání žalovaného ze dne 10. 2. 2005 a 3. 7. 2006. V těchto podáních jsou obsaženy projevy vůle, z nichž lze nepřímo dovodit uznání závazku.

Dovolatel konečně klade otázku, zda se ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. vztahuje i na jednostranné uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák.. Dovolatel je toho názoru, že závěr soudu prvního stupně, že uznání závazku jediného společníka vůči společnosti vyžaduje ke své platnosti formu notářského zápisu nebo legalizaci ve smyslu § 132 odst. 3 obch. zák., je v rozporu s textem zákonného ustanovení, jelikož toto se týká výslovně smluv, kterými jednostranný právní úkon není a nemůže být.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné  za podmínek uvedených v  a písm. c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum     se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle , a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.V dané věci  se však o uvedený případ nejedná.

Jelikož ve smyslu ustanovení věty první je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl,  resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že neplatná dohoda o zápočtu neobsahuje uznávací prohlášení žalovaného ohledně žalobcem vymáhaných pohledávek a rovněžy, které mají být jednostrannými zápočty žalovaného vůči žalobcem uplatněným pohledávkám, neobsahují projev vůle žalovaného směřující k započtení. Dovolatel je toho názoru, že jednostranný zápočet nebo dvoustranná dohoda o zápočtu, které jsou z nedostatku právní formy nebo z jiných důvodů neplatné, mají účinky uznání závazku podle obch. zák.

Započtení a uznání závazku jsou dva odlišné právní úkony. Právní úkon započtení směřuje k zániku závazku. Právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání. Jde o institut zajištění závazku. Vůle dlužníka v případě uznání závazku směřuje k tomu, aby započítávaná pohledávka nezanikla a trvala nadále s tím následkem, že se prodlouží možnost jejího úspěšného soudního vymáhání včetně důsledku přenesení důkazního břemene na dlužníka. Právní úkony je třeba vykládat v souladu s vůlí jednajícího a v souladu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. S ohledem na to nelze bez dalšího dovozovat, že pokud nedojde k zániku pohledávek dohodou o započtení (kupř. pro neplatnost dohody o započtení z důvodu nedostatku její formy), je dohoda o započtení zároveň vzájemným uznáním pohledávek, které měly zaniknout započtením, se všemi důsledky, které s sebou uznání závazků nese. Totéž se týká i jednostranného právního úkonu započtení. Nelze tedy dovozovat, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku, aniž by toto bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Pokud by tomu tak mělo být, musel by být tento projev vůle směřující k uznání závazku v tomto neplatném právním úkonu započtení obsažen. K takovému závěru by bylo nutno dojít případně i výkladem právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 až 4 obch. zák.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. 5. 2005,   sp. zn. , a v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. , jež jsou  dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.

V posuzované věci ze skutkového zjištění, které učinily soud prvního stupně a soud odvolací, nelze dovodit, že by závěr o neexistenci projevu vůle žalovaného směřujícího k uznání závazku v neplatných dohodách o zápočtech, byl v rozporu s hmotným právem.

Totéž se týká i závěru, že takový projev vůle není obsažen v listinách, kterými žalovaný oznamoval započtení (neplatné) pohledávek.

Námitka žalobce, že žalovaný uznal závazek tím, že v řízení ve svých podáních (konkrétně v podáních ze dne 10. 2. 2005 a ze dne 3. 7. 2006) tvrdil, že závazek existoval, ale byl splněn zápočty, které soud kvalifikoval jako neplatné, představuje jednak nepřípustné uplatnění nových skutečností v dovolacím řízení, jednak je tato námitka rovněž nesprávná, neboť pokud žalovaný ve svém podání nesouhlasí s uplatněným nárokem žalobce, neboť tento jeho nárok podle jeho názoru již zanikl,  neuznává tím pohledávku žalobce.

Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. je nepřípadný, neboť v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval jinými otázkami, než v této věci. V rozhodnutí sp. zn. byla řešena otázka, zda lze aplikovat ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. i na případ částečného započtení pohledávky, v rozhodnutí sp. zn. šlo o posouzení otázky přenesení důkazního břemene v případě uznání závazku (samotné uznání závazku zpochybňováno nebylo a proto tento právní úkon nebyl ani předmětem dovolacího přezkumu).

Třetí otázka, kterou dovolatel pokládá, není ve světle shora uvedeného právní otázkou, která by měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně uzavřel, že dohodu o zápočtu neplatnou z důvodu nedostatku naplnění zákonem předepsané formy nelze vykládat jako uznání závazku žalovaného, je pro podstatu tohoto sporu bezpředmětné zabývat se otázkou, zda se ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. vztahuje i na jednostranné uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. Tuto otázku neřešil ani odvolací soud.

Namítanými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat pouze v případě, že by bylo dovolání přípustné ( ).

Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení Rozsudek odvolacího soudu nemá ve smyslu zásadní právní význam, neboť neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, naopak tuto otázku řeší v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejsou tedy splněny ani ostatní podmínky podle ustanovení , jež by založily přípustnost dovolání podle ustanoven

Nejvyšší soud ještě podotýká, že dovolání by nebylo v rozsahu, ve kterém uplatněné nároky z jednotlivých neplatných smluv nedosahují částky 50 000 Kč, přípustné ani podle ustanovení Podle tohoto ustanovení není dovolání podle ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech (o kterou v daném případě jde) 50 000 Kč. I když totiž součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, avšak celková částka se skládá z více samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku. Proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého nároku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.

Nejvyšší soud proto podané dovolání podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a , když žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2009

JUDr. Zdeněk  D e s

předseda senátu