Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2701/2016

22 Cdo 2701/2016

U S N E S E N Í

a)

L. H.

,

b) D. H.

,

c) D. H.

všech zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Balbínova 224/3, proti žalovaným:

1) M. P.

,

2) M. P.

, oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. -167, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. -68, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky části pozemku parc. č. 995/6, v katastrálním území a obci J. u P., označené v geometrickém plánu č. 30/2014 ze dne 20. 1. 2014 jako pozemek parc. č. 995/29, přičemž ideální podíl žalobkyně a) je 4/9 k celku, žalobce b) 4/9 k celku a žalobkyně c) 1/9 k celku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. -167, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení (výrok I.), ve výroku I. jej ve vztahu mezi žalobkyní a) ohledně ideální 1/3 pozemku a žalobce b) ohledně 1/3 pozemku a žalovanými potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, „zda může odvolací soud při zjišťování skutkového stavu se zřetelem ke všem okolnostem přerušení existence dobré víry ve vztahu k vydržení sporné části pozemku vycházet pouze z důkazního břemene žalovaných, tzn. z tvrzených okolností a důkazů, které tvrdí strana žalovaná, tj. strana zpochybňující existenci okolností svědčících pro dobrou víru žalobců, a pro které nabídla soudům obou stupňů důkazy, které soudy provedly, uvěřily jejich věrohodnosti a neprovedly naopak navržené důkazy výslechy svědků žalobců jako možných vydržitelů k prokázání, že naopak žalobci nepřerušili existenci své dobré víry zpochybněním věrohodnosti výslechu svědků, které navrhla žalující strana“. Tato otázka nebyla dosud řešena nebo je řešena rozdílně. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že právní předchůdce žalobců věděl o posunutí plotu mezi pozemky účastníků již v roce 1994. Odvolací soud pochybil, pokud shledal výslech svědků navržených žalobci za nadbytečný. Nejen žalovaní, ale i žalobci mají nést důkazní břemeno k prokázání existence své dobré víry, aby tak mohli zpochybnit nepravdivost svědeckých výpovědí svědků žalovaných. Žalobcům nebylo odvolacím soudem umožněno se bránit nepravdivým svědeckým výpovědím svědků žalovaných. Žalobci nevěděli a nemohli vědět, že hranice mezi pozemky je vedena jinde než plot, což se podává z výpovědí vyslechnutých svědků. Jediným nezpochybnitelným důkazem, ze kterého však nelze zjistit tuto odchylku, je geometrický plán z 20. 6. 1976. Dovolatelé byli v dobré víře 36 let a žalovaní jim nikdy nepředložili žádný objektivní, nezpochybnitelný důkaz, který by dokládal a prokazoval chybné vedení stávajícího plotu. Je vadou řízení, že nebyly zjišťovány všechny okolnosti rozhodné pro posouzení přerušení či nepřerušení dobré víry, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání navrhnuty důkazy. Bylo nutné vyslechnout svědka Ing. M. M. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)].

V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s a a 3 v dovolání nevymezili konkrétní otázku přípustnosti dovolání. Dovolatelé sice v dovolání avizovali, že dovolání považují za přípustné podle , ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedli, taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

)].

K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

)]. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)].

Otázka, kterou dovolatelé v dovolání jako otázku přípustnosti dovolání uvedli, zjevně není právní otázkou hmotného nebo procesního práva, která by shora uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání vyhovovala. Dovolateli označená otázka, spočívající v tom, zda je možné vycházet pouze z tvrzení a důkazů označených žalovanou stranu a nikoliv z tvrzení a důkazů označených stranou žalující, je výhradou vystihující existenci vady řízení, resp. postup soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Opomíjí přitom, že vady řízení (kam patří i dovolateli uplatněná námitka, že soud neprovedl určité důkazy) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat až tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej ). Jediným dovolacím důvodem je totiž podle nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)].

Okolnost, že se podle přesvědčení dovolatelů jedná o vadu řízení, potvrzují ostatně i sami dovolatelé poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , v němž dovolací soud vysvětlil, že o vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy.

V usnesení ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. (dostupném na

www.nsoud.cz

) pak Nejvyšší soud vysvětlil, že „podle ustanovení , věty první, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80)“ – (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. (dostupným na

http://nalus.usoud.cz

). Závěr ve směru, že neprovedení navržených důkazů je tvrzenou vadou řízení, pak bez jakýchkoliv pochybností sdílí i odborná literatura (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919).

Samotné dovolání je pak do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej ), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že v předmětné věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , kterým zavázal odvolací soud závazným právním názorem, že není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do vlastnictví podílového.

Z dovolání vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí se stěžejním skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého si nemohou do vydržecí doby započítat dobu, po kterou držel pozemek K. H., neboť „jeho dobrá víra byla přinejmenším od roku 1994 narušena. Tehdy nejpozději se K. H. od souseda Ď. dozvěděl, že plot mezi pozemky účastníků neprobíhá po vlastnické hranici, ale je posunut do pozemku žalovaných“. Namítají, že kdyby odvolací soud provedl jimi navržené důkazy, dospěl by v rámci hodnocení dokazování k jiným skutkovým závěrům a z nich pak k odlišným závěrům právním, pokud jde o přerušení dobré víry K. H. Z uvedeného je však zřejmé, že ve skutečnosti dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci, ale prostřednictvím tvrzené vady řízení (neprovedení důkazů) rozporují zjištění skutkový stav, podstatný právě pro následné právní posouzení věci.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu