Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 760/2016

30Cdo 760/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V. K.

1) B. K.

, a

2) R. M.

, oběma zastoupeným Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2015, č. j. -197, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2015, č. j. -197, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. dubna 2015, č. j. -102, vyjma jeho výroku I.,

se zrušují

a věc

se

v uvedeném rozsahu

vrací

Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2015, č. j. -102, zamítl žalobu na určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), dále zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) id.

½ označeného nemovitého majetku (v

ýrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). S odkazem na § 3028 odst. 3 o. z., § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a § 5 obch. zák. učinil následující právní závěry:

„I) Podnik, který některý z manželů nabyl před uzavřením manželství, se uzavřením manželství bez dalšího nestává součástí společného jmění manželů.

II) Ustanovení § 5 obchodního zákoníku nerozlišuje mezi movitými a nemovitými věcmi. I věci nemovité mohou být součástí podniku. Stane-li se nemovitá věc za trvání manželství součástí podniku, který je výlučným majetkem jednoho z manželů, nestává se součástí společného jmění manželů. Pokud se v důsledku pořízení nemovité věci zvýší hodnota podniku, který je výlučným majetkem jednoho z manželů, nestává se součástí společného jmění manželů. Pokud se v důsledku pořízení nemovité věci zvýší hodnota podniku, lze toto zohlednit pouze v rámci vypořádání společného jmění manželů při posuzování rozdílu mezi hodnotou podniku ke dni zániku manželství oproti hodnotě ke dni vzniku manželství. Pokud jsou na pořízení nemovitosti využity vedle hodnot, které jsou součástí podniku, i hodnoty tvořící součást společného jmění manželů, lze toto zohlednit pouze v rámci vypořádání společného jmění manželů jako vnos.“

V návaznosti na tyto závěry pak soud prvního stupně uzavřel, že „Kupní cena za předmětné nemovitosti plynoucí z kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2006 byla uhrazena převodem z podnikatelského účtu žalovaného 1). Předmětné nemovitosti se tak staly součástí podniku, jakožto hromadné věci, žalovaného, ve smyslu ust. § 5 obch. zák., což našlo odraz i v účetnictví.“

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil, vyjma (odvoláním nenapadeného) výroku I., ve výroku II. podle (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej v nákladových výrocích, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud (s odkazem na § 143 odst. 1 obč. zák. a § 5 odst. 2 obch. zák.) uzavřel, že „ze skutečností, které vyšly v řízení najevo, lze dospět k závěru, že nemovitosti byly věcmi, které sloužily (měly sloužit) k podnikání obou žalovaných, tedy i 1. žalovaného a proto se ideální polovina nemovitostí nabytá 1. žalovaným nestala součástí společného jmění se žalobkyní, ale stala se jeho výlučným vlastnictvím – součástí jeho podniku jako věci hromadné. ...I kdyby odvolací soud přistoupil na argumentaci žalobkyně, že objekt nebyl určen k provozu klempířské, pokrývačské a tesařské živnosti, tedy živností, ohledně nichž 1. žalovaný v době koupě disponoval živnostenskými oprávněními, pak je zjevné, že v nich hodlal podnikat v oboru hostinské činnosti a k tomuto jej posléze i rekonstruoval a fakticky používal. Šlo tedy o věc, která v době koupě sloužila (měla sloužit) podnikání 1. žalovaného..“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že jeho přípustnost ve smyslu zakládá i na tvrzení, že právní otázka, zda „může být důvodem výjimky z ustanovení skutečnost, že jeden z manželů měl vůli užívat věc nabytou za trvání manželství ke svému podnikání“, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. V dovolání pak dovolatelka argumentuje, že oba soudy „směšují způsob užívání věci, resp. vůli užívat (věc) určitým způsobem, se způsobem jejího nabytí a docházejí tak k nepřípustné záměně příčiny a důsledku“, přičemž pomíjejí výjimky obsažené v obč. zák. „Napadená rozhodnutí se ... de facto vracejí k dřívější, dnes však již zrušené právní úpravě, dle které věc sloužící podnikání jednoho z manželů nespadají do společného jmění manželů. Byla-li taková právní úprava věcí sloužících k podnikání zrušena, pak úmyslem zákonodárce zcela nepochybně bylo věci sloužící podnikání zahrnout do společného jmění manželů. Při znalosti historie příslušného ustanovení , je tedy nutno uzavřít, že věci sloužící k podnikání do společného jmění dle dřívější úpravy patřily, nyní však do ní již nepatří.“ Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i (vyjma jeho výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít – jak bude rozvedeno níže – opodstatnění.

Předmětem řízení je spor o určení, že ideální polovina označeného nemovitého majetku je ve společném jmění, resp. (v důsledku rozvodu manželství žalobkyně a žalované 1/ dne 16. listopadu 2009) v zaniklém společném jmění žalobkyně a (jejího bývalého manžela) žalovaného 1). Žalovaný 1) již před uzavřením manželství s žalobkyní (dne 28. května 2004) podnikal (v oboru klempířství a oprava karosérií, pokrývačství, tesařství a zednictví, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 , o živnostenském podnikání /živnostenský zákon/ v rozhodném znění), přičemž za trvání manželství s žalobkyní, dne 27. února 2006 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. března 2006) uzavřel společně s žalovaným 2) – kupujícím, kupní smlouvu, na základě které každý z žalovaných byl zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník v rozsahu id. ½ označeného nemovitého majetku. Dne 15. září 2013 žalovaný 1), již po rozvodu manželství s žalobkyní, předmětný spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech prodal žalovanému 2), v důsledku čehož žalobkyně posléze uplatnila, dopisem adresovaným oběma žalovaným, (relativní) neplatnost tohoto právního úkonu, s odůvodněním, že k prodeji těchto nemovitostí neudělila žalovanému 1) souhlas.

Podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídící se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří (poznámka: kromě závazků obsažených v písm. b/ téhož par.) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice na straně jedné uvádí, že „na věc nedopadala právní úprava obsažená v obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998, tedy před změnou provedenou , podle které do bezpodílového spoluvlastnictví nenáležely mimo jiné i věci, které sloužily výkonu povolání jen jednoho z manželů“, avšak na straně druhé - podpůrně s odkazem na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. (podle kterého jsou výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů sice součástí společného jmění manželů, ale pokud jsou z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela /za podmínky, že podnik je výlučným vlastnictvím tohoto manžela/) - bez jakékoliv vyložení odpovídající právní úpravy (tj. s vyložením konkrétně aplikované či aplikovaných právních norem) – současně uzavírá, že právní názor dovolacího soudu je „přenositelný i na tuto věc, protože je založen na tom, že jde o nabytí věci sloužící podnikání za trvání manželství do podniku jen jednoho z manželů, tedy do podniku, který do společného jmění (lhostejno z jakého důvodu) nepatří.“

Odvolací soud tak z hlediska zákonem (srov. ) požadované aplikované právní normy (pravidla chování) v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku nezprostředkoval žádný právně kvalifikační závěr, na jehož základě by bylo možné pochopit jeho úvahu o tom, že i přes dosah novely , která s účinností od 1. srpna 1998 zavedla institut společného jmění manželů, kdy v obč. zák. již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze společného jmění vyloučeny, přesto podnikající manžel nabývá do svého vlastnictví věci, i když byly zakoupeny ze společných prostředků manželů, jestliže slouží k jeho podnikání, resp. měly se stát součástí jeho podniku, jenž podnikající manžel nabyl ještě před uzavřením manželství. Přirozeně pouhý analogický judikatorní odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu, vycházející z předchozí hmotněprávní úpravy, tento nezbytný právně kvalifikační závěr nenahrazuje (nahradit nemůže), přičemž v této fázi ani Nejvyššímu soudu nenáleží sanovat popsaný aplikační deficit. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), v němž dovolací soud vyložil, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Popsaný závěr lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.

Vzhledem k přípustnosti dovolání byl ve smyslu otevřen dovolacímu soudu prostor přihlížet též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou (jinou) vadu řízení bylo možno zaregistrovat již v řízení před soudem prvního stupně při posuzování otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu , resp. nyní Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tato otázka nebyla uvedeným soudem, resp. oběma soudy důsledně zohledněna.

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (ve skutkových poměrech, kdy po zániku společného jmění manželů žaloval jeden manžel druhého a domáhal se určení, že označené nemovitosti jsou v uvedeném majetkovém režimu) v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. , zaujal právní názor, že „shledává přiléhavým (bez potřeby zobecňujících přesahů) úsudek obsažený ve zrušujícím rozsudku NS z 23. 8. 2011 (sp. zn. ), podle kterého žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož se mohla domoci téhož žalobou na plnění (žalobou o vypořádání již zaniklého společného jmění manželů).“

Tento právní názor pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. , rozvinul v tom směru, že bývalý manžel nemá naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí je ve společném (a dosud nevypořádaném) jmění manželů (SJM), neboť se téhož může domoci na základě žaloby o vypořádání SJM, se neuplatní v případě, je-li v katastru nemovitostí jako vlastník této nemovitosti zapsána třetí osoba; v takovém případě pravomocný rozsudek deklarující, že nemovitost je ve SJM (zaniklého a dosud nevypořádaného) zakládá právně relevantní podklad pro její následné vypořádání či pro reflektování její zákonem předvídané transformace do podílového spoluvlastnictví.

I s přihlédnutím ke skutkovým poměrům v této věci je ovšem zapotřebí k výše judikovanému doplnit, že popsané závěry se pochopitelně neuplatní potud, pokud již – vycházeje z žalobních tvrzení - (marně) uplynula zákonná tříletá lhůta ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. a měla tak nastat právní fikce vypořádání zaniklého společného jmění způsobem upraveným v citovaném paragrafu. A právě těmito souvislostmi se soud prvního stupně, ale ani následně v přezkumném řízení odvolací soud při posuzování naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení spoluvlastnictví v režimu (zaniklého) společného jmění, s přihlédnutím k vymezeným žalobním tvrzením, nezabýval(y), ač se jimi správně zabývat měl(y).

Je tedy zřejmé, že prvoinstanční řízení, resp. odvolací řízení je též zatíženo popsanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.

Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (ú ), nezbylo, než ve smyslu přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2016

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu