Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 914/2016

22 Cdo 914/2016

U S N E S E N Í

J. H.

J. Z.

, zastoupenému Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Čsl. armády 1050/22, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 2. 2014, č. j. -371, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. -115, určil, že vlastnická hranice mezi nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem z roku 1935, tj. body 154-236, 327-2001, 327-2003 a 327-2002, přičemž platí, že stavební parcela 109/2 a stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele 110, to vše v kat. území P. Ž., obec a okres D., zobrazené geometrickým plánem č. 397-137/1999 ze 4. 1. 2000, vypracovaným Ing. P., který je nedílnou součástí rozsudku. Uložil žalovanému, aby v rozsahu tohoto geometrického plánu vyklidil parcely č. 109/2 a 109/3 a vyklizené předal žalobci. Rozhodl také o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. -148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. -164, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. -329, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků par. č. 109/1, díl e; par. č. 109/2, díl a; par. č. 109/3, díl b; v katastrálním území P. Ž., obec D., okres D., zobrazené geometrickým plánem č. 753-122/2011 ze dne 1. 11. 2011, vypracovaným soudním znalcem Ing. Václavem Kellnerem, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Výrokem II. soud uložil žalovanému povinnost pozemky specifikované ve výroku I. vyklidit. Dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a o nákladech státu (výroky III. a IV.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. -371, potvrdil napadený rozsudek ve výrocích I. a II. a ve výrocích III. a IV. ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 2. 2014, č. j. -371, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci ( ). Tvrdí, že oba soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav, neboť z provedeného dokazování je nepochybné, že žalovaný užíval předmětné sporné pozemky v dobré víře, že mu náleží vlastnické právo; došlo proto k vydržení pozemků dovolatelem.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).

Dovolání je nepřípustné.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel spatřuje vymezení přípustnosti dovolání ve splnění podmínky § 237, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvody přípustnosti však blíže nespecifikuje.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. . Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout.

Předně je třeba uvést, že z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. -164, nevyplývá závazný právní názor, podle kterého byl dovolatel v dobré víře v existenci vlastnického práva k předmětným pozemkům (ostatně dovolatel výslovně rozpor s tímto rozhodnutím netvrdí, nicméně je v dovolání snad takové tvrzení obsaženo implicitně). Dovolací soud k dobré víře uvedl pouze tolik, že skutková zjištění nalézacích soudů k této otázce byla v době rozhodování nedostatečná, proto její věcné řešení nemohl přezkoumat.

To, zda je držitel v dobré víře, je právním posouzením; to však vychází ze skutkových zjištění o tom, co držitel věděl či vědět mohl a měl. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním jedině přípustného dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ).

Dovolatel sice tvrdí, že oba soudy „neprávně posoudily zjištěný skutkový stav“, ovšem toto tvrzení nijak nedokládá (aniž by v této souvislosti uvedl, o co přípustnost dovolání opírá), ale – v dovolacím řízení nepřípustně - polemizuje se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně. Není tu nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.

Dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, nicméně s rozhodnutím o nákladech řízení nijak nepolemizuje a neuvádí, proč by dovolání v této části mělo být přípustné; proto se touto částí rozsudku dovolací soud nezabýval.

Vzhledem k tomu, že je dovolání nepřípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle odmítnout.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu