Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
F9B673F5D3EF17CCC125804C001ABE29.html
HTML · 15.87 KB
No categories available
28 Cdo 3026/2016
28 Cdo 3026/2016
U S N E S E N Í
České republiky –
Státního pozemkového úřadu,
IČ: 01312774
,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovaným 2)
P. R.
, 3)
M. R.
, a
4)
M. R.
, zastoupeným JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově, Pavlovova 586/8, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 112 C 23/2011 ,
o zaplacení částky 666 838,50
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 8 Co 18/2016 -379, t a k t o:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 112 C 23/2011 -346, zastavil řízení v rozsahu částky 509 582,50 Kč s příslušenstvím vůči žalovaným 2), 3) a 4) (výroky I, II, III), zamítl žalobu, aby žalovaní 2), 3) a 4) byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 391 089 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu, aby žalovaný 2), žalovaná 3) a žalovaný 4) byli povinni zaplatit žalobkyni každý částku 91 916,50 Kč s příslušenstvím (výroky V, VI, VII), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 8 Co 18/2016 -379, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům I, II, a III (výrok I), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV, V, VI, VII a VIII (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu (konkrétně do jeho výroku II.) dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas se závěrem, že ačkoliv se žalovaní na její úkor bezdůvodně obohatili a její právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo promlčeno, byla podaná žaloba shledána v rozporu s dobrými mravy. Domnívá se, že v tomto případě nelze zamítnout žalobu s odkazem na § 3 obč. zák., neboť i vlastnické právo státu požívá ochrany ve smyslu Listiny základních práv a svobo d. Žalobkyně spravuje majetek státu a je povinna tak činit s péčí řádného hospodáře. Není přitom možné zvýhodňovat jednotlivé oprávněné osoby před ostatními. Navrhuje proto zrušit napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. , kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval jeho přípustností a shledal, že dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Musí tedy uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. či jeho části není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ).
Dovolatelka však v dovolání vůbec nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. byly podle ní naplněny; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. Pokud žalobkyně v dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s aplikací zásady zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy odvolacím soudem a k vymezení přípustnosti toliko cituje znění § 237 o. s. ř. o. s. ř. , nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na
www.nsoud.cz
; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 , jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§ 243c odst. 1 , věty první, o. s. ř. o. s. ř. ).
Přes shora uvedené považuje dovolací soud za vhodné, ve vztahu k argumentaci upínající se k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., poukázat prvotně na existující a ustálenou judikaturu týkající se zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy s tím, že dovolací soud je oprávněn učinit závěry řešící rozpor výkonu práva s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007 ). Odvolacímu soudu však v žádném případě nelze vytýkat, že by námitku promlčení, s ohledem na skutková zjištění, z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. posoudil excesivně. Navíc nelze odhlédnout od toho, a danou skutečnost dovolatelka zcela pomíjí, že v této věci již jedenkrát rozhodoval Nejvyšší soud, který uložil se námitkou rozporu s dobrými mravy zabývat ve všech podrobně rozvedených souvislostech tohoto případu s tím, že vůči žalovaným je namístě postupovat citlivě. Jestliže se odvolací soud tímto pokynem důsledně řídil, nelze jeho postupu ničeho vytknout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 , věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 , části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. s tím, že žalovaným, již by na jejich náhradu zásadně měli právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu