Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5533/2015

22 Cdo 5533/2015

U S N E S E N Í

J. S.

1) Z. K.

,

2) M. F.

,

3) Ing. R. D.

, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 6. srpna 2015, č. j. -97, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( , věta první, – dále jen „ “):

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. -70, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „žalobce J. S. je vlastníkem pozemků: p. č. st. 1331/3 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 679 m

2

, p. č. 3733/55 – ostatní plocha, manipulační plocha, o výměře 627 m

2

, p. č. 3733/122 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 111 m

2

, p. č. 3733/123 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 475 m

2

, p. č. 3733/148 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 395 m

2

, p. č. 3733/149 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 947 m

2

, to vše zapsané na LV č. 1486 pro obec a k. ú. V. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín“ (dále „předmětné nemovité věci“). Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 4.100,- Kč k rukám Ing. L. K. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. -97, shora označený rozsudek soudu prvního stupně podle a , věta před středníkem, zrušil a řízení zastavil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal podmínky pro posouzení věcné důvodnosti určovací žaloby a s odkazem na , , věta první, a dospěl k závěru, že řízení je v projednávané věci postiženo nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, neboť o věci již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. .

Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost zakládá odkazem na § 237 o. s .ř., které v zákonném znění cituje (v obsahu dovolání žalobce současně vymezuje přípustnost dovolání pomocí citace a o. s .ř., tedy procesní úpravou institutu dovolání účinnou do 31. 12. 2012), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Dovolatel polemizuje se správností závěru odvolacího soudu formulovaného v tom smyslu, že řízení v nyní projednávané věci je stiženo nedostatkem podmínky řízení, spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté. Připouští, že i v nyní projednávané věci bylo rozhodováno o určení vlastnického práva k totožným nemovitým věcem, nicméně odvolací soud nepřihlédl k tomu, že „se jednalo o jiné právní posouzení věci na základě nově předložených důkazů“. Dále v dovolání kritizuje skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení o existenci titulu k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem právními předchůdci žalovaných, vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval uplatněnými odvolacími důvody, v jejichž rámci bylo namítáno nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru dovolatele proces nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem jeho právními předchůdci byl v souladu s obecného č. 946/1811 z.s. („OZO“) dovršen zápisem vlastnického práva podle odstupní smlouvy ze dne 27. 2. 1947 do veřejné knihy k tomu určené (zápis práva byl povolen usnesením Okresního soudu ve Vizovicích ze dne 15. 3. 1947, č.d. 177). Oproti tomu zápis vlastnického práva právních předchůdců žalovaných byl podle odstupní smlouvy uzavřené dne 7. 8. 1946 povolen usnesením Okresního soudu ve Vizovicích ze dne 12. 7. 1947, č.d. 0444/47. Právě k listinám, které žalobce v nalézacím řízení k prokázání dřívějšího nabytí vlastnického práva jeho právními předchůdci předložil, soudy obou stupňů nepřihlédly. Dovolatel navrhl, aby „dovolací soud usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 10. 7. 2014 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 6. 8. 2015; po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu , jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. ).

Dovolání žalobce, pomine-li dovolací soud skutečnost, že žalobce zakládá přípustnost dovolání i na právní úpravě účinné do 31. 12. 2012, která nemůže být s ohledem na okamžik zahájení řízení v poměrech projednávané věci aplikována, není přípustné již jen pro to, že dovolatel nijak nevymezuje, které ze shora uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné.

Podstatou dovolání je polemika se správností skutkových závěrů soudu prvního stupně a na nich vybudovaném právním posouzením věci formulovaných v tomto smyslu, že právní předchůdci žalovaných (a nikoliv právní předchůdci žalobce) se staly vlastníky předmětných nemovitých věcí a stav zápisu v katastru nemovitostí svědčící žalovaným nemůže být určovací žalobou zpochybněn. Dovolatel pak odvolacímu soudu vytýká, že proti tvrzené nesprávnosti skutkových a právních závěrů nezasáhl a v odvolacím řízení nezjednal nápravu. Touto argumentací ovšem přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na přezkoumání merita věci, jímž se zabýval soud prvního stupně, ale na zkoumání podmínky řízení, spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté. Po zjištění jejího nedostatku odvolací soud rozhodl rozhodnutím procesního charakteru, na které dovolací argumentací, jež by vymezovala přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodované otázce procesního práva, žalobce vůbec nereagoval. Protože i v dovolacím řízení platí zásada projednací, není dovolací soud oprávněn formulovat otázku přípustnosti dovolání, která by mohla při dovolacím přezkumu obstát, za dovolatele (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. ). I z tohoto důvodu nemůže být dovolání žalobce přípustné.

I když dovolatel přípustnost dovolání ve vztahu k řešené otázce procesního práva řádně neformuloval, sluší se pro doplnění uvést, že usnesení odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 5368 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dovodil, že „překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním návrhem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká stejných osob rovněž, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním“ (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ).

Z rozsudku Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. (uveřejněného pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se podává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 622 v Souboru).

V usnesení ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. , na něž poukázal i soud odvolací, Nejvyšší soud uvedl, že „týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení.“

V projednávané věci odvolací soud z připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. zjistil, že žalovaní Z. K., M. F., Ing. R. D. (a dále ještě K. D.) se - v postavení žalobců - domáhali proti žalobci J. S. - v postavení žalovaného - určení, že „M. D., zemřelá dne 2. 6. 1995, a K. D., zemřelý dne 13. 8. 1980, byli ke dni své smrti každý vlastníkem jedné ideální poloviny parc. č. – role v katastrálním území V., a to dle značení pozemku ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr podle zápisu na LV 1708 výpisu z katastru nemovitostí Z. pro obec V. a katastrální území V.“ Určovací žalobě bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2000, č. j. -127, vyhověno. K odvolání žalovaného, J. S., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j. -153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 7. 2003. V odvolacím řízení vystupovali na straně žalobců Z. K., M. F., Ing. R. D. a právní nástupci K. D., zemřelého v průběhu odvolacího řízení dne 4. 12. 2001, pozůstalá manželka, V. D., a pozůstalé děti, I. D. a Ing. R. D. Z identifikace parcel – porovnání totožnosti parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru nemovitostí vyhotovené Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, ze dne 11.6.2015 dále odvolací soud zjistil, že původní pozemek parc. č. 3733/9 nyní tvoří pozemky p. č. st. 1331/3 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 679 m

2

, p. č. 3733/55 – ostatní plocha, manipulační plocha, o výměře 627 m

2

, p. č. 3733/122 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 111 m

2

, p. č. 3733/123 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 475 m

2

, p. č. 3733/148 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 395 m

2

, p. č. 3733/149 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 947 m

2

, zapsané v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území V.

Z uvedeného je zřejmé, že totožnost věci, jak pokud jde o okruh účastníků řízení, tak i žalobou vymezený nárok je pro obě řízení (dříve pravomocně skončené i v projednávané věci) zachována, přičemž nárok se opírá o tvrzenou konkurenci nabývacích titulů (odstupní smlouvy ze dne 7. 8. 1946 a odstupní smlouvy ze dne 27. 2. 1947), s jejichž existencí v obou řízeních každá z procesních stran spojovala shodné následky. Skutkový děj nemohl být v projednávané věci modifikován tím, že žalobce podle jím uplatněného tvrzení dodatečně nalezl y, které měly prokazovat řádné nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem jeho právními předchůdci, neboť tyto y se vztahovaly ke skutečnostem, jež nenastaly (nevznikly) dodatečně (po pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. ), ale byly známy a tvořily součást rozhodných skutkových tvrzení již v předchozím řízení.

Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu