Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 809/2016

23 Cdo 809/2016

U S N E S E N Í

Ing. arch. Z. Š.

Friall s.r.o.

, se sídlem Tábor, Soběslavská 2098, PSČ 39002, identifikační číslo osoby 47217723, zastoupené doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24, o zaplacení částky 275 229 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. -94, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Pavla Šedivého, advokáta se sídlem Tábor, Údolní 2997.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. -94, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) ze dne 25. 9. 2014, č. j. -61, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 275 229 Kč, výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně jen v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení; výrokem III. konstatoval, že výrok II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním žalované nedotčen a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že námitka překážky věci rozhodnuté vznesená žalovanou není důvodná, neboť předmětem toho řízení je nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení ode dne splatnosti faktur na základě čl. V. bodu 2 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 9. 3. 2004, zatímco předmětem řízení vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. nebylo zaplacení smluvní pokuty, ale doplatek ceny díla z uvedené smlouvy, k jehož zaplacení společně se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 20. 1. 2005 (zřejmě nesprávně uvedeno 2015) do zaplacení byla žalovaná zavázána pravomocným rozsudkem, byla-li splatnost faktury č. 03046 dne 19. 1. 2005 (zřejmě nesprávně uvedeno 2015). Odvolací soud vyšel z obsahu podání žalobce z 5. 2. 2009, v němž žalobce upřesnil, že požaduje vedle jistiny ve výši 228 004 Kč pouze zákonný úrok z prodlení jdoucí z této částky od 20. 1. 2005 do zaplacení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že považuje dovolání za přípustné podle (dále jen „ “), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva - překážky věci pravomocně rozhodnuté, kdy v smyslu (ve znění do 31. 12. 2013) mělo být řízení v dané věci zastaveno, což však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud toto pochybení nenapravil a tím se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud má být v novém řízení projednána stejná věc, tzn. věc týchž účastníků a týkající se stejného předmětu řízení ze stejných skutkových tvrzení, jedná se o překážku věci rozsouzené. Dovolatelka rovněž namítá, že závěr odvolacího soudu je i v rozporu se závěrem přijatým Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. , podle něhož je soud vázán žalobou a může rozhodnout jen o tom, co žalobce požadoval, přičemž nápravu omylu v právním názoru, k němuž došlo při podání žaloby může žalobce zjednat jen tím, že svůj požadavek vyjádřený v tzv. žalobním petitu změní za podmínek uvedených v Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, který se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce podáním ze dne 5. 2. 2009 upřesnil žalobu. Podle dovolatelky však k žádné změně žaloby ze dne 9. 1. 2008, kterou soud svým procesním rozhodnutím nikdy nepřipustil, nikdy nedošlo, nedošlo ke změně předmětu řízení vymezeného skutkovými tvrzeními v žalobě, podle nichž se žalobce domáhal po žalované smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení ode dne splatnosti faktury a v petitu žaloby z 9. 1. 2008 vyjádřil požadavek na zaplacení konkrétní finanční částky s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně ode dne 20. 1. 2005 do zaplacení. Podle názoru dovolatelky byla smluvní pokuta předmětem řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. , a pokud soud rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. o smluvní pokutě nerozhodl, nerozhodl o celém předmětu řízení. Podle , nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. To však žalobce zastoupený advokátem neučinil, proto je dovolatelka přesvědčena, že se jedná o věc rozsouzenou a odvolací soud se odchýlil v této procesní otázce od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o zastavení řízení.

V podaném vyjádření k dovolání žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není důvodné. Připouští sice, že vlastní žaloba nebyla ze strany jeho právního zástupce šťastně formulována, ale ostatní kroky žalobce, postup soudu, ale i žalované nasvědčují tomu, že žalobce před soudem požadoval pouze příslušenství dlužné částky, tj. úroky z prodlení, a že soudy v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. o smluvní pokutě pravomocně nerozhodly. Pokud dovolatelka argumentuje ustanovením , má žalobce za to, že procesní pravidla mají sloužit v prvé řadě k naplnění norem hmotného práva, přičemž v dané věci by aplikace , jak se jí dovolává žalovaná, byla postupem kontraproduktivním a přílišným formalismem.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle , (dále opět jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. a rozsudku ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Podle prvního z uvedených rozhodnutí je předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené totožnost obou věcí, jež je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). V druhém uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že soud je v řízení vázán žalobou a může v něm rozhodnout jen o tom, co žalobce požadoval. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil, jestliže dovodil, že se v dané věci týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty nejedná o překážku věci rozsouzené. V předcházejícím řízení soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobcem uplatněné příslušenství pohledávky je zákonný úrok z prodlení se zaplacením jistiny (doplatku ceny díla). Rozhodovaly tak o odlišném skutku, neboť smluvní pokuta sjednaná účastníky v případě prodlení se zaplacením ceny díla v procentní výši zajištěné pohledávky za každý den prodlení, uplatněná v tomto řízení, je samostatně uplatnitelným majetkovým nárokem, který tak není totožný s úrokem z prodlení – v daném případě se zákonnými úroky z prodlení. Skutkové okolnosti, resp. tvrzení o nároku na smluvní pokutu nemohou být totožné se skutkovými tvrzeními ohledně nároku na zaplacení jistiny a příslušenství. Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky a jde opětující plnění, nárok na jejich zaplacení je zákonný důsledek prodlení s peněžitým plněním, kdežto smluvní pokuta je samostatný nárok, který žalobce může požadovat vedle zákonných úroků z prodlení v případě, že si účastníci řízení sjednali pro případ prodlení se zaplacením peněžité pohledávky smluvní pokutu . Smluvní pokuta je ve vztahu k jistině sice nárokem akcesorickým, ale jde o samostatný nárok, tudíž odvolací soud správně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. , stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981) dovodil, že se v dané věci týkající se smluvní pokuty nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Řešil-li tedy odvolací soud otázku položenou dovolatelkou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalované podle přípustné a Nejvyšší soud proto její dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2016

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu