Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2445/2014

22 Cdo 2445/2014

U S N E S E N Í

CLIMFIL BRNO, s. r. o.

J. K.

, zastoupenému JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Kamýku, Krhanická 360/26, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. -242, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Bc. Iva Nejezchleba, advokáta se sídlem v Brně, Joštova 138/4.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2013, č. j. -179, ve výroku I. zastavil řízení co do povinnosti žalovaného vydat rozbočovač blíže specifikovaný v tomto výroku, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku movité věci blíže specifikované v tomto výroku a ve výrocích III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. -242, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 18 778 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle pro nesprávné právní posouzení jak výkladu práva hmotného, tak i procesního a z důvodu rozpornosti s judikaturou dovolacího soudu. Žalovaný nejdříve rozsáhle zpochybňuje zjištěný skutkový stav, zejména rozporuje použité důkazy, a zpochybňuje postup soudů obou stupňů. Nesouhlasí ani se soudy dovozeným výkladem výhrady vlastnického práva, tu následně rozsáhle zpochybňuje pro rozpor s dobrými mravy při poukazu na některá ustanovení (zejména a ). Výhrada vlastnického práva je neurčitá a zmatečná. Rozporuje i dobropis pro absenci položek. Namítá, že bylo namístě aplikovat . Závěrem rozporuje náhradu nákladů řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudkem změnil rozsudek odvolacího soudu tím způsobem, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, zpochybňuje přípustnost dovolání, upozorňuje na to, že žalovaný nepřípustně rozporuje skutkový stav a na vlastním skutkovém stavu staví svou právní argumentaci. Blíže se k jednotlivým argumentům vyjadřuje a závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v o. z. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Vznik vlastnického práva se nicméně posuzuje podle dosavadních právních předpisů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz)].

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s a a 3 v dovolání nevymezil konkrétní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatel sice v dovolání avizoval, že dovolání považuje za přípustné podle , ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedl; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Obsahem dovolání je především velmi obsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem, zejména námitka nepoužitelnosti důkazů či námitka rozporující interpretaci smlouvy [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.] a s postupem soudů obou stupňů v rámci procesu dokazování. Dovolatel však pomíjí, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej ), a proto námitky brojící proti zjištěnému skutkovému stavu přípustnost dovolání založit nemohou a k námitkám vad řízení pak může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání pak zjevně nemůže vést ani ta okolnost, že dovolatel s jím předestřeným skutkovým stavem spojuje námitky nesprávného právního posouzení věci.

Pomine-li dovolací soud skutečnost, že dovolatel nevymezil řádně přípustnost dovolání, rozhodnutí soudů obou stupňů by obstálo i při věcném dovolacím přezkumu. Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. (uveřejněný pod č. 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz)] dospěly k závěru, že výhrada vlastnického práva žalobkyně coby subdodavatele ve vztahu k dodavateli vede k tomu, že žalovaný coby objednatel nemůže nabýt po dobu trvání výhrady toto vlastnické právo derivativně (odvozeně posloupnou řadou nabývacích titulů). Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou také řádně zkoumaly, zdali žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo jinak, přičemž dospěly k přesvědčivému závěru, že tomu tak v daném případě nebylo. Žalovaný výše uvedená rozhodnutí ani závěr o tom, že vlastnické právo nenabyl, nijak právně relevantními argumenty nerozporuje, svou obranu především staví na tom, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována, zejména pro rozpor výhrady vlastnického práva s dobrými mravy.

Dovolací soud přezkoumal také námitku rozporu s dobrými mravy, přičemž shledal, že závěry obou stupňů o tom, že výhrada vlastnického práva není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, nejsou zjevně nepřiměřenými, a proto v dovolacím přezkumu obstojí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 14 442 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. V souvislosti s namítaným rozporem s dobrými mravy je vhodné především zdůraznit, že i když výhrada vlastnického práva vyvolává účinky i vůči žalovanému, není výhradou vlastnického práva vyloučeno, aby mohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalovaným originárně například zpracováním, přírůstkem k věci hlavní či nabytím na základě dobré víry; k závěru o nabytí vlastnického práva žalovaným však v dané věci soudy obou stupňů nedospěly. Zjištěný skutkový stav pak podle dovolacího soudu nenasvědčuje závěru, že by výhrada vlastnického práva byla učiněna za účelem způsobení újmy žalovanému. K poukazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , je možno uvést, že ten není v dané věci použitelný, neboť se týkal odlišné problematiky, a to otázky splatnosti ceny díla. Dovolací soud neshledal naplnění ani jiného důvodu, pro který by byla dohoda mezi žalobkyní a společností PEBA s. r. o. neplatnou, tudíž ani v tomto ohledu není čeho soudům vytknout.

Soudy obou stupňů se také řádně vypořádaly s ustanovením , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, když přesvědčivě zdůvodnily, že se dané ustanovení v posuzovaném případě neuplatní, neboť nikdy nedošlo k převzetí věci společností PEBA s. r. o. Žalovaný pak vůči tomuto právnímu posouzení nepokládá žádnou právně relevantní otázku, která by měla správnost řešení zpochybnit. Závěry soudů obou stupňů proto i v tomto ohledu obstojí.

Dovolání pak není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť žalovaný v této souvislosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat; nadto žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši nižší jak 50 000 Kč, a proto je dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení v dané věci nepřípustné podle

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. června 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu