Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3046/2014

23 Cdo 3046/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DNA Advertising, s.r.o., se sídlem v Dobřichovicích, Krajníkova 530, PSČ 252 29, IČO 26138212, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, proti žalované outdoor akzent s.r.o., se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, PSČ 140 00, IČO 00545911, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 46 763 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. -768, takto: I. Dovolání žalované se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58 902,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Kaisera, advokáta, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. -768, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 167 847 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a ohledně částky 69 677 Kč s příslušenstvím rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 9 978 000 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a změněn byl co do částky 5 Kč s příslušenstvím, která byla uložena žalované k zaplacení žalobkyni. Žalobkyni bylo uloženo, aby zaplatila žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 348 119,04 Kč, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení, které platil stát.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Ačkoliv oznamuje, že dovolání podává v části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 167 847 Kč s příslušenstvím potvrdil, a ohledně částky 69 677 Kč s příslušenstvím rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, je z dalšího obsahu dovolání zřejmé, že nesouhlasí toliko s výrokem, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 167 847 Kč s příslušenstvím (a se souvisejícím výrokem o povinnosti žalované zaplatit náklady státu). Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení , neboť „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Dovolací soud posoudil nesprávně otázku platnosti „smlouvy pro rok 2005-2010“ ze dne 14. července 2004, neboť byla upřednostněna zásada smluvní volnosti nad ochranou dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku, a bylo argumentováno nemožností aplikace č. na vztah dvou podnikatelů v rámci obchodního styku. Žalovaná dále argumentuje, že při výpočtu výše škody mělo být vycházeno ze zjištěné míry rentability. Má za to, že okolnosti, za nichž byla smlouva sjednána, ukazují na nepoctivý záměr účastníků smlouvy poškodit žalovanou. Dovolatelka dále vyslovila nesouhlas s výší smluvní pokuty, která měla být údajně žalobkyní zaplacena panu B., a považuje ji za zcela nepřiměřenou. Žalobkyně žádným způsobem ani neprokázala, že by byla smluvní pokuta skutečně uhrazena.

Žalobkyně považuje ve svém vyjádření dovolání žalované za nepřípustné, neboť není vymezena žádná právní otázka, jíž by byla vymezena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení Vyvrací námitku žalované, že by se soudy nezabývaly otázkou platnosti smlouvy z hlediska tvrzeného rozporu s dobrými mravy. Napadené rozhodnutí vůbec neobsahuje argumentaci, že by ustanovení č. nemohlo být aplikováno na vztah dvou podnikatelů. Otázka rozporu s dobrými mravy není dovolacímu přezkumu způsobilá, neboť její posouzení se odvíjí od jedinečných okolností každého případu. Navíc v daném případě to byla žalovaná, kdo jednal úmyslně nepoctivě. Námitky proti výpočtu náhrady škody jsou svojí povahou námitkami skutkovými, a proto jsou z dovolacího přezkumu vyloučeny.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „ “), a to na základě čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydané po 1. lednu 2013. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. ). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála.

Žádost dovolatelky, že „vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu o. s . ř., jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Dovolatelka ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu (viz poznámku pod čarou vztahující se k bodu III odst. 2 dovolání), neboť měla být vyloučena aplikace ustanovení č. na vztah dvou podnikatelů. Z napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění je však zřejmé, že na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo; proto ani uvedený důvod nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ). Protože tak dovolatelka neučinila, a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl ( ). U druhého z uplatněných důvodů bylo dovolání odmítnuto, neboť není ve smyslu přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. června 2016

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu