Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5474/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Ivem Koulou,advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 141 914,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, č. j. -85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. -53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 360 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. -60, zamítl žalobu na zaplacení částky 78 554,09 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

K podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací v napadeném usnesení výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 63 360 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II odvolací řízení ve vztahu k výroku I doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně zastavil. Výrokem III rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 512 Kč.

Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení (v nepřiměřené délce řízení) vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. .

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v měnícím výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle nemůže založit ani nesouhlas žalobkyně s výší morálního zadostiučinění.

Výše uvedené platí obdobně pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé, neboť i posouzení této otázky je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ). Přípustnost dovolání podle tak nemůže založit ani námitka žalobkyně, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že řízení nebylo extrémně dlouhé.

Ani při řešení námitky, že odvolací soud neakceptoval tvrzení žalobkyně o zvýšeném významu předmětu řízení pro ni, když nevzal v úvahu objem projednávaného závazku, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odvolací soud dospěl k závěru, že zde nejsou důvody pro snížení či zvýšení zadostiučinění, neboť nelze konstatovat, že by věc měla pro žalobkyni velký význam, ani že by pro ni byla zcela bez významu, a nejde ani o spor, který podle judikatury má vždy zvýšený význam pro poškozeného (srov. část IV písm. d/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Skutečnost, že podstatné průtahy v posuzovaném řízení byly způsobeny i nepřezkoumatelným rozhodnutím soudu prvního stupně, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobkyně v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ). Uvedenou skutečnost navíc žalobkyně uplatnila až v odvolání (č. l. 35), ačkoliv byla soudem prvního stupně při jednání (č. l. 29) poučena ve smyslu V odvolání nelze uplatnit rozhodné skutečnosti nebo důkazy (srov. ), později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v , což však není případ žalobkyně.

Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (a to, že nemůže obstát paušální odkaz odvolacího soudu o snížení odškodnění z důvodu složitosti řízení spočívající v nutnosti obstarání znaleckého posudku, že odvolací soud nesprávně posoudil zkrácení odškodnění za tzv. sdílenou újmu, že soudy nižších stupňů nezohlednily kritérium přístupu orgánů veřejné moci k projednání věci stran zvýšení odškodnění žalobkyně, a že rozsudek soudu prvního stupně je možné změnit výlučně rozsudkem odvolacího soudu a nikoliv usnesením).

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny ( ), a v části není přípustné ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 15. června 2016

JUDr. Pavel Simon předseda senátu