Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 598/2016

23 Cdo 598/2016

U S N E S E N Í

L. M.

G. T.

, zastoupenému JUDr. Marií Cerhovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 90/17, o zaplacení 40.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. -195, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č. j. -136, zamítl žalobu na zaplacení částky 40.000 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (bod II. výroku) a vůči českému státu (bod III. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I. a II. potvrdil a ve výroku pod bodem III. změnil tak, že se žalobci povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení neuděluje (první výrok), následně soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde dle dovolatele o otázku, co je podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí, pokud je předmětem smlouvy o smlouvě budoucí smlouva nepojmenovaná. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí a dále na nesprávné interpretaci obsahu právního úkonu odvolacím soudem.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil s odkazem na svá dřívější podání. Plně se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle

Dle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolací soud se předně zabýval námitkami dovolatele směřujícími do posouzení smlouvy odvolacím soudem jako smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ve smyslu § 289 obch. zák. Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 289 obch. zák. již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož význam a účel smlouvy o smlouvě budoucí tak, jak ho má na mysli ustanovení a násl. , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), je chápán ve funkci zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základě vymezený inominátní kontrakt, s určitým obsahem. Je zdůrazňováno, že jejím předmětem proto není ještě konkrétní plnění, když předmětem této smlouvy je „pouze“ závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy je chápána jako samostatný smluvní typ, jehož funkce se projevuje v první, relativně samostatné, části kontraktačního procesu. Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí odpovídá uvedeným závěrům, když odvolací soud právní kvalifikaci dle obch. zák. odůvodnil tím, že smlouva obsahuje určení smluvních stran i vymezení předmětu plnění, kterým je zajištění účasti žalobce ve společnosti s obchodním podílem v rozsahu 5% na základním kapitálu s konkrétně stanovenou výší úplaty.

Skutečnost, že smlouva mezi žalobcem a žalovaným tyto podmínky naplňuje, dovodil odvolací soud výkladem, který dovolatel taktéž zpochybňuje. Avšak ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Postup odvolacího soudu odpovídá opakovaně vyslovenému názoru dovolacího soudu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. ). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), vychází soud nejen z jazykového vyjádření zachyceného v ě, ale zejména též z vůle (úmyslu) smluvních stran, na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných okolností souvisejících s projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného chování stran. Obecně vzato tedy může k závěrům o obsahu písemného právního úkonu vést nejen důkaz u, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). I těmto požadavkům odvolací soud dostál, pokud na základě provedeného dokazování dospěl ke zjištění, že ke vzniku účasti žalobce na společnosti došlo tak, jak bylo mezi stranami sjednáno, a proto i úplata za vstup žalobce do společnosti není bezdůvodným obohacením. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , není v této souvislosti případný, neboť v projednávané věci nejde o situaci, kdy by jazykové vyjádření písemné smlouvy bylo natolik jednoznačné (resp. významově opačné), že by nemohlo reflektovat zjištěný úmysl smluvních stran.

Další námitky obsažené v dovolání týkající se zejména tvrzeného omylu žalobce, snížené hodnoty majetku společnosti a hodnocení důkazů odvolacím soudem také přípustnost dovolání nezakládají, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto podle věty první toto dovolání odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. května 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu