Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5473/2015

32 Cdo 5473/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Českého inkasního kapitálu, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovaným 1) P. V., zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní 616/16 a 2) J. P., o zaplacení částky 117 623,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. -270, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. -248 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 116 823,67 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se žalovaným 2) [výrok I.], zamítl žalobu o zaplacení částky 800 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o odměně ustanoveného zástupce (výrok IV.).

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení (dále též jen „ “) s tím, že podle jejího názoru se odvolací soud při posuzování otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že otázkou, která činí „rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významné“, je otázka aplikace ustanovení , (dále jen „o. z.“). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nedůvodné, případně aby je zamítl.

Odkazuje-li dovolatelka v otázce přípustnosti dovolání sice na ustanovení , ale současně má za to, že rozhodnutí je „zásadně právně významné“, patrně přehlédla, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. ). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť v dovolání neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit při posouzení „otázky aplikace o. z.“.

Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se otázkou, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru není v rozporu s dobrými mravy, náležitě zabýval a přihlédl ke všem skutečnostem, jež byly v řízení provedenými důkazy zjištěny.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 10. 5. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu