Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 776/2016; 20 Cdo 777/2016; 20 Cdo 778/2016; 20 Cdo 779/2016; 20 Cdo 780/2016; 20 Cdo 781/2016; 20 Cdo 782/2016; 20 Cdo 783/2016; 20 Cdo 784/2016

20 Cdo 776/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné

Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost,

se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby 00005886,

zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti povinnému

V. K.

, zastoupenému Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , , , , , , , , , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. -143, ze dne 16. května 2014, č. j. -139, ze dne 28. května 2014, č. j. -141, ze dne 17. června 2014, č. j. -141, ze dne 2. června 2014, č. j. -142, ze dne 2. června 2014, č. j. -219, ze dne 15. dubna 2014, č. j. -141, ze dne 30. června 2014, č. j. -143, ze dne 15. července 2014, č. j. -149, takto:

I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. /2016, , , , , , , ,

se spojují

ke společnému řízení pod sp. zn. .

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. -143, ze dne 16. května 2014, č. j. -139, ze dne 28. května 2014, č. j. -141, ze dne 17. června 2014, č. j. -141, ze dne 2. června 2014, č. j. -142, ze dne 2. června 2014, č. j. -219,

ze dne 15. dubna 2014, č. j. -141,

ze dne 30. června 2014, č. j. -143,

a ze dne 15. července 2014, č. j. -149,

se odmítá

.

III. Žádný z účastníků ani soudní exekutor

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve věcech vedených pod spisovými značkami , , , , , , , a nařídil exekuce na majetek povinného pro vymožení částek vždy v rozmezí od 800 do 1000 Kč z titulu neuhrazeného jízdného v pražské hromadné dopravě, a jejím provedením pověřil JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5. V průběhu řízení právní zástupce povinného navrhl spojení exekučních řízení, přičemž exekutor návrh zamítl a posléze Městský soud v Praze zamítl i návrh povinného na určení lhůty soudu prvního stupně k vydání rozhodnutí o návrhu na spojení věcí. Uvedl, že zde není prostor, aby o shodném návrhu rozhodoval soud prvního stupně. Ústavní stížnost povinného, zpochybňující pravomoc soudního exekutora k vydání rozhodnutí o návrhu na spojení věcí i samotný závěr o nespojení věcí, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. , s tím, že závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nadto však vyhodnotil i stížností nenapadená rozhodnutí soudního exekutora o zamítnutí návrhu na sloučení exekučních řízení jako věcně nesprávná a odporující závěrům již dříve vysloveným Ústavním soudem, dle nichž je vždy nutno zvažovat, zda nespojit skutkové a právně obdobné věci týchž účastníků. Dále uvedl, že přestože právní předpis explicitně nepřikazuje spojení věcí, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i šetření vlastnického práva povinného nanejvýš žádoucí a v dané věci spojení nic nebránilo. Dále též uvedl, že rozhodnutí soudního exekutora má pouze procesní povahu a samo není způsobilé zasáhnout do vlastnického práva povinného. Jiná situace však může nastat v následných fázích exekučního řízení (při vyčíslování nákladů řízení a rozhodování o nich).

Obvodní soud pro Prahu 2 následně

zamítl

všechny návrhy povinného na zastavení exekuce, podané v jednotlivých řízeních. Vždy učinil závěr, že daný exekuční titul byl povinnému řádně doručen a je vykonatelný.

K odvolání povinného Městský soud v Praze v záhlaví označenými usneseními rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2

potvrdil

. Dospěl k tomu, že zdravotní stav povinnému v době doručování jednotlivých exekučních titulů nebránil pochopit význam doručovaných písemností, a že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacích řízeních bylo platným procesním úkonem (s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Soudy obou stupňů vycházely ze znaleckých posudků znalkyně MUDr. Sloukové (jež byla podrobně obeznámena se zdravotnickou dokumentací povinného v dotčeném období), vypracovaných pro příslušná data v letech 2004, 2006, 2007, vztahující se k doručování každého z 9 exekučních titulů. Přitom, jak uvedl v odůvodnění svých rozhodnutí, soud nepovažoval za průkaznou svědeckou výpověď ošetřující lékařky MUDr. Tomkové ohledně zdravotní nezpůsobilosti povinného, neboť ta neviděla povinného v době doručení písemností.

Rozhodnutí odvolacího soudu povinný napadl obsahově shodnými dovoláními, v nichž namítal, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesprávnost právního posouzení spatřoval v „řešení procesní otázky, jak přistupovat k výsledkům znaleckého zkoumání“. Vytýkal soudu, že závěry znaleckého posudku převzal bez kritické úvahy a nevyrovnal se s vytýkanými nesrovnalostmi, současně odmítl provedení revizního posudku a k jinému důkazu (výpovědi ošetřující lékařky) nepřihlédl. Je toho názoru, že nepodaří-li se zjistit s jistotou konkrétní zdravotní stav adresáta v době minulé, je třeba předpokládat, že povinný, který je prokazatelně dlouhodobě nemocný nevyléčitelnou a těžkou duševní poruchou (zde schizofrenií), nebyl způsobilý kvalifikovaně přijmout soudní zásilku. Současně má za to (na rozdíl od soudů obou stupňů), že svá tvrzení o nezpůsobilosti dostatečně prokázal (potvrzením a výslechem ošetřující lékařky), přičemž znalecký posudek je nevyvrátil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud o dovoláních povinného rozhodl svými usneseními ze dne 23. 9. 2014, č. j. -166, ze dne 29. 9. 2014, č. j. -158, ze dne 23. 9. 2014, č. j. -157, ze dne 24. 9. 2014, č. j. -207, ze dne 29. 9. 2014, č. j. -158, ze dne 23. 9. 2014, č. j. -235, ze dne 24. 9. 2014, č. j. -156, ze dne 23. 10. 2014, č. j. -164, a ze dne 22. 10. 2014, č. j. -167, tak, že je

odmítl

, neboť vždy směřovala proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ( , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013). Protože exekuce dosud nebyla skončena, příslušelo rozhodnout o případné náhradě nákladů dovolacího řízení pověřenému soudnímu exekutorovi ( a násl. ).

Usnesení soudu prvního i druhého stupně včetně usnesení dovolacího soudu povinný napadl ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. , konstatoval porušení práva povinného na spravedlivý proces a devět výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu

zrušil

. Vytkl dovolacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není jasné, jakými úvahami se soud řídil. Dále uvedl, že posuzovaný případ směřoval k zastavení exekuce, a tedy není zcela zřetelná vazba na peněžité plnění předpokládané v Navíc v případě teze, že jde o peněžité plnění, je na místě vzít v úvahu výjimku uvedenou in fine tohoto ustanovení a zvážit, zda nejde o vztah plynoucí ze spotřebitelské smlouvy, neboť i smlouvu o přepravě lze řadit mezi spotřebitelské smlouvy (viz nález ze dne 11. 11. 2013). Při posuzování přípustnosti dovolání je rovněž relevantní zohlednit závěry usnesení ze dne 4. 6. 2013 a posoudit možnost spojení věcí. Dále považoval za nezbytné vzít v úvahu možnost odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ).

Protože u Nejvyššího soudu byla vedena řízení o jednotlivých dovoláních, směřujících proti v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze, jako samostatné věci, rozhodl v zájmu procesní ekonomie o jejich spojení ke společnému řízení pod sp. zn. (byť toto spojení věcí s ohledem na průběh a výsledek dovolacího řízení zůstane bez vlivu na výši náhrad nákladů dovolacího řízení).

Dovolání nejsou přípustná.

Podle dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v o. s. ř; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu konstatoval, že v situaci, kdy posuzovaný případ směřuje k zastavení exekuce, není zde zcela zřetelná vazba na peněžité plnění předpokládané v Nejvyšší soud zastává názor, že tuto vazbu lze opodstatněně ozřejmit. Předmětem přezkumu v projednávané věci je vždy výrok odvolacího soudu, potvrzující usnesení soudu prvního stupně o tom, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené příslušným usnesením soudu prvního stupně se zamítá. Je-li rozhodováno o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění (resp. o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí), vždy se fakticky rozhoduje o peněžitém plnění. Je však běžnou praxí, že zastavuje-li se exekuce pro peněžité plnění zcela, samotný výrok explicitně nevyjadřuje tu konkrétní částku, pro niž je exekuce (dosud) vedena a zastavována. Naproti tomu, rozhoduje-li se o zastavení exekuce pouze pro určitou část vymáhané pohledávky, výrok rozhodnutí se bez jasné specifikace této části vymáhané pohledávky neobejde.

Nejvyšší soud již také ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , vysvětlil, že z dikce ustanovení vyplývá, že výjimka z nepřípustnosti dovolání se vztahuje pouze na nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory vyplývající (m. j.) ze vztahů ze spotřebitelských smluv nebo upravuje práva a povinnosti účastníků v jiné právní věci autoritativním způsobem. Exekuční řízení z obsahového hlediska představuje souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností. Tento závěr se v rozhodovací praxi ustálil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. ), a nebyla proti němu vznesena relevantní oponentura.

V projednávané věci byla exekuce vedena pro vymožení částek 950 Kč, 808 Kč, 800 Kč, 808 Kč, 808 Kč, 964 Kč, 808 Kč, 808 Kč a 800 Kč (v souhrnu 7554 Kč) s jejich příslušenstvím. Při posouzení přípustnosti dovolání povinného ( ) však dovolací soud k příslušenství pohledávky přihlížet nemůže. Protože dovolání povinného směřují proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ( ), nejsou přípustná. Nejvyšší soud tedy v souladu s dovolání odmítl.

Vzhledem k tomu, že exekuce jsou skončeny vymožením (viz usnesení o spojení exekucí ze dne 12. 2. 2014, č. j. 067 EX 316509/10-115, a oznámení soudního exekutora o skončení exekuce ze dne 25. 1. 2016, č. j. 067 EX 316509/10-181), rozhodl dovolací soud i o nákladech dovolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2016

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu