Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3766/14

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. ledna 2016

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Jana Nováka (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2014 č. j. -115, č. j. -110, č. j. -110, č. j. -107, č. j. -113, č. j. -109, č. j. -110, č. j. -181, č. j. -112 o zamítnutí stěžovatelových návrhů na zastavení exekuce, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. -141, ze dne 15. 4. 2014 č. j. -141, ze dne 2. 6. 2014 č. j. -142, ze dne 2. 6. 2014 č. j. -219, ze dne 16. 4. 2014 č. j. -143, ze dne 30. 6. 2014 č. j. -143, ze dne 15. 7. 2014 č. j. -149, ze dne 16. 5. 2014 č. j. -139, ze dne 17. 4. 2014 č. j. -141, kterými byla zamítnuta stěžovatelova odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, a proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. -166, ze dne 29. 9. 2014 č. j. -158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. -157, ze dne 24. 9. 2014 č. j. -207, ze dne 29. 9. 2014 č. j. -158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. -235, ze dne 24. 9. 2014 č. j. -156, ze dne 23. 10. 2014 č. j. -164 a ze dne 22. 10. 2014 č. j. -167, jimiž byla pro nepřípustnost odmítnuta stěžovatelova dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

VýrokI. Usneseními Nejvyššího soudu A. ze dne 23. 9. 2014 č. j. ze dne 29. 9. 2014 č. j. ze dne 23. 9. 2014 č. j. ze dne 24. 9. 2014 č. j. ze dne 29. 9. 2014 č. j. ze dne 23. 9. 2014 č. j. ze dne 24. 9. 2014 č. j. ze dne 23. 10. 2014 č. j. -164 aI. ze dne 22. 10. 2014 č. j. -167 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené článkem 36 odst. 1 d. II. Usnesení Nejvyššího soudu A. ze dne 23. 9. 2014 č. j. ze dne 29. 9. 2014 č. j. -158, C. ze dne 23. 9. 2014 č. j. -157, D. ze dne 24. 9. 2014 č. j. -207, E. ze dne 29. 9. 2014 č. j. -158, F. ze dne 23. 9. 2014 č. j. -235, G. ze dne 24. 9. 2014 č. j. -156, H. ze dne 23. 10. 2014 č. j. -164 a I. ze dne 22. 10. 2014 č. j. -167 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Předchozí průběh řízení

1. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen " "), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rovněž v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel domnívá, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva na ochranu vlastnictví a majetku zaručeného y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaných spisů vedených u obvodního soudu pod spisovými značkami , , , , , , , a a vyjádření účastníků řízení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. V letech 2004 až v 2007 byla stěžovateli celkem devětkrát uložena povinnost zaplatit částku v rozmezí 800 Kč až 900 Kč, a to vždy z důvodu neuhrazeného jízdného v pražské hromadné dopravě, ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, (dále jen "dopravní podnik"). Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudem stanovenou povinnost nesplnil, zahájil dopravní podnik proti němu v roce 2010 devět samostatných exekucí. Následně právní zástupce stěžovatele navrhl sloučení exekučních řízení do jednoho, což však exekutor zamítl. Toto zamítnutí nakonec posuzoval Ústavní soud, který usnesením

sp. zn.

ze dne 4. 6. 2013 ústavní stížnost odmítl (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

4. Stěžovatel dále prostřednictvím svého právního zástupce navrhl zastavení všech devíti exekucí, neboť se domníval, že rozhodnutí obvodního soudu ukládající stěžovateli povinnost zaplatit a představující exekuční titul nebyla bezvadně doručena. Stěžovatel je toho názoru, že jeho zdravotní stav vylučoval, aby doručené soudní písemnosti správně vyhodnotil a reagoval na ně. podané návrhy ústavní stížností napadenými usneseními zamítl. V odůvodnění svých usnesení uvedl, že na základě znaleckého posudku a dalších skutečností je přesvědčen, že stěžovateli v době doručování exekučního titulu zdravotní stav nijak nebránil pochopit jeho význam, a proto lze převzetí rozhodnutí považovat za platný procesní úkon s účinky doručení.

5. Proti všem usnesením obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V nich zejména zpochybnil znalecký posudek, jakož i osobu znalkyně a uvedl, že v případě zkoumání psychického zdraví v minulosti je třeba v situaci, kdy zjištěná existující choroba je nepochybná, dlouhodobá, těžká a nevyléčitelná, vycházet z takových důkazních standardů, které umožní identifikovat zdravotní stav s určitou mírou pravděpodobnosti. Uvedl, že důkazní standard nemůže být nastaven tak, aby se takové zjištění jevilo jako nemožné. Stěžovatel v odvolání také poukázal na to, že přistupoval ke znaleckému posudku nekriticky a jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože se nijak nevyrovnávají s jeho věcnou, potažmo právní argumentací. Městský soud všechna odvolání ústavní stížností napadenými usneseními zamítl a napadená rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění usnesení pod spisovými značkami , , , , městský soud uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění usnesení pod spisovými značkami , , , městský soud uvedl, že případné vady nalézacího řízení je nutné řešit prostřednictvím institutu žaloby pro zmatečnost, nikoli v rámci exekučního řízení. Pro závěr o formální vykonatelnosti exekučního titulu je pouze rozhodné, zda rozsudek byl povinnému doručen v souladu s tehdy platnými ustanoveními (dále též jen " "). Z tohoto důvodu považoval městský soud tvrzení stěžovatele (odvolatele) o tom, že v době nalézacího řízení a doručování rozsudku byl stižen duševní chorobou, za irelevantní. Takové důvody dle jeho mínění nemohou být důvodem pro zastavení exekuce dle Městský soud tedy v těchto usneseních souhlasil s názorem obvodního soudu, že zde nejsou důvody pro zastavení exekuce, avšak svůj závěr podložil jinými důvody.

6. Všechna stěžovatelem podaná dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadenými usneseními dle ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, viz ustanovení části první čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a ustanovení části první čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) odmítl s tím, že se jedná o věc, u které není dovolání za žádných okolností přípustné, neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v V napadeném usnesení sp. zn. Nejvyšší soud nadto uvádí, že případnou přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání.

II. Argumentace stran

7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá nesprávné hodnocení znaleckých posudků obecnými soudy. Je toho názoru, že nelze přenést tíži odpovědnosti rozhodnout ze soudu na znalce. Znalec se má omezit pouze na řešení odborných otázek a jeho závěry mají být podrobeny kritické analýze. Stěžovatel uvádí, že přestože je dodaný znalecký posudek sporný, soud povýšil jím dosažená zjištění na kategorická zjištění skutkového stavu a současně řešení právní otázky. Takový postup považuje nejen za nesprávný, ale za takový, který zasahuje do jeho, shora vyčtených, základních práv.

8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v řízení nesprávně stanovily důkazní standard pro určení právních účinků doručení exekučního titulu osobě stižené duševní poruchou či chorobou. Podle jeho názoru obecnými soudy aplikovaný standard vyloučil jakoukoli účinnou ochranu subjektivních práv. Stěžovatel se domnívá, že je vždy nutné nastavit důkazní standardy takovým způsobem, aby bylo možné s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat projevy choroby tam, kde je výskyt možný a pravděpodobný. Stěžovatel je toho názoru, že unesl důkazní břemeno, případně navrhoval provedení důkazů, které měly podložit jeho tvrzení, které však soudy neprovedly. Proto je stěžovatel přesvědčen, že soudy mu neposkytly dostatečnou ochranu. Je přesvědčen, že procesní právo nesmí založit nespravedlivý stav, a je naopak nutné, aby dbalo zvýšené ochrany slabší strany, což je v tomto případě on. Vzhledem ke zjištěnému zdravotnímu stavu měly obecné soudy vycházet z toho, že stěžovatel nebyl způsobilý kvalifikovaně přijmout dopis, resp. exekuční titul. Tuto část své ústavní stížnosti stěžovatel uzavírá s tím, že účelem procesního práva a ochrany poskytované objektivními základními právy je neztrpčovat život lidem, kteří jsou indisponováni v důsledku svého zdravotního stavu.

9. Další výtka stěžovatele směřuje k nepřezkoumatelnosti. Je přesvědčen, že obecné soudy neodůvodnily svá rozhodnutí tak, jak je žádoucí. Podle jeho mínění stručnost právních závěrů hraničí s jejich absencí. Tvrdí, že není jasné, jakými intelektuálními cestami se úvahy soudců ubíraly. Rovněž zcela postrádá odůvodnění zvoleného výkladu práva. Domnívá se, že soud by měl vyložit, proč preferuje principy procesní přísnosti před principy ochrany slabší strany, kterou je v tomto případě stěžovatel. Vzhledem k tomu, že takové úvahy v rozhodnutí chybí, nemůže se ubránit domněnce, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou svévolná.

10. Další část své ústavní stížnosti směřoval stěžovatel proti rozhodnutím městského soudu č. j. -141, č. j. -142, č. j. -219 a č. j. -143 (bližší specifikace rozhodnutí viz záhlaví). Tato rozhodnutí potvrzují rozsudky obvodního soudu s tím, že jsou ve výrokové části správné, avšak právní důvody rozhodnutí jsou nesprávné a návrh měl být zamítnut proto, že uvedená vada do řízení exekučního nevstupuje. Tento názor však považuje stěžovatel za nesprávný, a to do té míry, že narušuje jeho základní práva. Dle jeho názoru je vyloučeno, aby byl uznán takový výklad práva, který umožní výkon rozhodnutí, jež bylo doručeno někomu, kdo neměl objektivní možnost jej řádně vyhodnotit a reagovat na ně. Stěžovatel se domnívá, že princip, podle něhož vady nalézacího řízení se nepřenáší do exekučního řízení, lze akceptovat pouze v případě, kdy je výsledkem nalézacího řízení materiálně vykonatelný titul. V opačném případě by to totiž mohlo vést k tomu, že by tato vada nemusela být identifikována v žádném řízení.

11. Jako poslední bod své stížnosti namítá stěžovatel odepření spravedlnosti Nejvyšším soudem. Ten jakožto soud dovolací odmítl stěžovatelem podané dovolání s odůvodněním, že ve věci není dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v Takový závěr však stěžovatel považuje za excesivní. Je přesvědčen, že otázku zastavení exekuce z důvodů nevykonatelnosti exekučního titulu nelze podřadit pod pojem "rozhodnutí o peněžitém plnění". V tomto smyslu také uvádí, že pokud by bylo možné tento názor Nejvyššího soudu aprobovat, pak je stále nutné vzít v úvahu výjimky stanovené v závěru ustanovení (zde Ústavní soud uvádí, že vzhledem k přechodným ustanovením příslušných novelizačních právních předpisů Nejvyšší soud ve svých usneseních odkazuje na právní předpis správně), tedy zjistit, zda se zejména nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv, resp. pracovněprávní vztahy. Stěžovatel je přesvědčen, že řízení, které předcházelo exekučnímu řízení a současnému návrhu na zastavení exekuce, bylo o nároku odvozeném ze smlouvy o přepravě, ve kterém stěžovatel vystupoval v roli spotřebitele a dopravní podnik v roli podnikatele. Domnívá se tedy, že v tomto případě je namístě posuzovat tento vztah jako vztah ze spotřebitelské smlouvy. K tomu stěžovatel dodává, že nepřípustnost dovolání z důvodu nízkého peněžitého plnění je nutné zcela odmítnout, neboť spor se vztahuje k devíti řízením, které ve svém souhrnu částku 50 000 Kč přesahují. Všechny původní pohledávky jsou stejného druhu, za stejným subjektem a jsou vymáhané stejným exekutorem. Není proto důvod tato řízení nespojit, čehož se stěžovatel ostatně od počátku domáhal. Stěžovatel uvádí, že napadeným postupem již došlo k zásahu do jeho základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, tedy k naplnění podmínky opodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 6. 2013, ve kterém Ústavní soud nevyhovění návrhu stěžovatele na sloučení řízení dříve posuzoval.

12. Městský soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti setrval na závěrech učiněných v napadených rozhodnutích. Ve vyjádřeních k rozhodnutím sp. zn. , a dále konstatoval, že tato jeho rozhodnutí spočívají na názoru, že vady nalézacího řízení se nepřenáší do exekučního řízení. Ve všech svých vyjádřeních městský soud navrhuje, aby stížnost byla jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem odmítnuta.

13. Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních - vzhledem ke změnám ve složení senátu Nejvyššího soudu - odkázal na obsah ústavní stížností napadených usnesení.

14. Ve své replice k vyjádřením městského soudu a Nejvyššího soudu stěžovatel setrval na své ústavní stížnosti s tím dodatkem, že je přesvědčen o natolik vysoké míře intenzity zásahu do podústavního práva, že se již jedná o kolizi s právem ústavním. Vzhledem k charakteru vyjádření stěžovatele v replice nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zaslat mu další vyjádření městského soudu, neboť obsahují shodnou argumentaci s vyjádřeními, která již byla stěžovateli zaslána.

15. Dopravní podnik se postavení vedlejšího účastníka ve smyslu ustanovení vzdal.

III. Řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve smyslu formálních podmínek, které na stížnosti klade , a shledal, že jsou splněny.

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání (viz ustanovení a 2 ) ústavní stížnosti. Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud setrvává na stanovisku, že ústavní soudnictví, a tedy také kasační pravomoc Ústavního soudu v řízení podle písm. d) y, je především spojeno s přezkumem věcí pravomocně skončených. Jedná se tedy o věci, v nichž zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele již nelze napravit jinak, což je výrazem principu subsidiarity. Pokud tedy má stěžovatel prostředky k hájení svých práv a svobod v obecném soudnictví, je taková stížnost konstantně Ústavním soudem posouzena ve smyslu ustanovení jako nepřípustná. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval především usneseními Nejvyššího soudu.

18. Ústavní soud ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení , stanovil požadavky na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení a odst. 3 (ve znění účinném ke dni 11. 2. 2004). Mezi tyto požadavky řadí Ústavní soud i nadále náležité odůvodnění rozhodnutí, neboť pouze taková rozhodnutí naplňují ústavní kritéria. Pokud jsou právní úvahy nedostatečně vyložené a zdůvodněné, nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení y.

19. Přestože Nejvyšší soud v daném případě nerozhodoval ve věci, která byla závislá na jeho uvážení, ale aplikoval relativně konkrétní ustanovení , není zde důvod na shora uvedené požadavky zcela rezignovat. Nejvyšší soud ani náznakem nevysvětil, proč je zde důvod pro jím zvolený postup. Posuzovaný případ primárně směřoval k zastavení exekuce. Není zde tedy zcela zřetelná vazba na peněžité plnění, jak předpokládá ustanovení Navíc, v případě přijetí teze, že jde o peněžité plnění, je namístě vzít v úvahu výjimku stanovenou v tomto ustanovení in fine, tj. zvážit, zda se nejedná o vztah plynoucí např. ze spotřebitelské smlouvy. Jak plyne z nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201), lze i smlouvu o přepravě řadit mezi spotřebitelské smlouvy. Při posuzování přípustnosti dovolání je rovněž relevantní zohlednit závěry plynoucí z usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 6. 2013 a posoudit možnost spojení věcí. Rovněž je v tomto smyslu nezbytné vzít v úvahu ustanovení , které směřuje k odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Samotná subsumpce zjištěného stavu pod příslušná ustanovení je především věcí Nejvyššího soudu. I v těchto případech je však nezbytné, aby bylo jasné, jakými úvahami se soud řídil, což v tomto případě není splněno. Ústavní soud nesdílí názor Nejvyššího soudu, že posuzování předloženého případu je natolik jednoduché, že je dostatečné vypořádat se s ním odkazem na příslušné ustanovení . Naopak je přesvědčen, že v této věci je nezbytné alespoň naznačit, jakými úvahami byl Nejvyšší soud při svém rozhodování veden. Přestože tedy shora citovaný nález

sp. zn.

směřuje především k rozhodování Nejvyššího soudu ve věcech, které záleží na jeho uvážení, není důvod vyloučit tyto podmínky i na nyní posuzovaný případ. Při nedodržení těchto požadavků je totiž možné hodnotit napadaná usnesení Nejvyššího soudu nejen jako nepřezkoumatelná, ale případně také jako svévolná.

20. Veden zásadou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených usnesení obvodního soudu a městského soudu. Jak již Ústavní soud opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 3. 2004 (N 30/32 SbNU 277), nález

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579), nález

sp. zn.

ze dne 14. 9. 2005 (N 176/38 SbNU 413)], je povinností Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů, je-li pro to zákonný důvod. Právě k takovému postupu především slouží institut dovolání a k tomu by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Znění ustanovení nevylučuje odůvodnění odmítavých usnesení Nejvyššího soudu. Zákonem předvídaná "stručnost" skutečně může znamenat pouze odkaz na příslušné ustanovení zákona. Tak je však možné postupovat pouze ve zcela jednoduchých případech. V případech, kdy subsumpce není jednoznačná, je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu, a nikoli se spokojit pouze s nicneříkajícím odkazem na zákonná ustanovení. Tak je tomu i v nyní posuzované věci.

21. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení napadená usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako nepřípustnou, s ohledem na shora zmíněný princip subsidiarity ( ).

22. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).