Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5451/2015

30 Cdo 5451/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. Ch., zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Chodov, Klapálkova 3132/4, proti žalovanému MUDr. M. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. -152, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2014, č. j. -112, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení odškodného žalovaným ve výši 300.000,- Kč za poškození jejího dobrého jména a za výhružku o likvidaci její osoby, potvrzené právním zástupcem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel při rozhodování z toho, že žalobkyně učinila předmětem sporu dva zcela odlišné okruhy tvrzených zásahů do práv na ochranu osobnosti, a to výroky žalovaného v konkrétní výpovědi na Policii ČR a výrok žalovaného o možné likvidaci žalobkyně pronesený v rámci sporů mezi ním, jako pronajímatelem, a žalobkyní, jako nájemkyní. Soud prvního stupně shledal, že část výroků není způsobilá do práv žalobkyně vůbec zasáhnout, a část výroků vztahující se k „likvidaci“ žalobkyně byla pronesená s ohledem na konfliktní povahu jejich vztahu v kontextu, z něhož je zřejmé, že žalovaný měl na mysli odstěhování žalobkyně, nikoliv její fyzickou likvidaci.

Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. – 152, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že žalobkyně nijak neprokázala tvrzený úmysl žalovaného ji fyzicky zlikvidovat a ani tvrzení žalobce pronesené v rámci výpovědi u Policie ČR nijak neporušila práva žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 5. srpna 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 2. října 2015 včasné dovolání, v němž poukazuje na údajné stranění soudů žalovanému a nesprávné hodnocení skutkového stavu oběma soudy. Podle jejího názoru se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou dalších zásahů spojenými s vyhrožováním žalovaného o její likvidaci a namítá, že by se soudy měly při posuzování, zda došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, zabývat také subjektivním hlediskem, neboť vleklé spory s žalovaným jí působí závažné zdravotní problémy. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu jednání.

Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 23. listopadu 2015, ve kterém se ztotožnil s rozsudky obou soudů, které pokládá za věcně správné, a v němž uvedl, že dovolání žalobkyně pokládá za nepřípustné a nedůvodné, neboť soudy dospěly ke správnému závěru, dostatečně zhodnotily objektivní i subjektivní hledisko a na základě důkazů ve věci správně rozhodly. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení , a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. .

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ačkoliv dovolatelka uvedla, že dovolání pokládá za přípustné podle , ve svém dovolání dále nijak jeho přípustnost nevymezila a nezdůvodnila. Dovolání nenastoluje ani žádnou z dalších uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu.

Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila ( ), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl ( ). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). , kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna , byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle , ., , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění , kterou se mění (srov. Čl. II ), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalovaného dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. května 2016

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu