Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5520/2015

22 Cdo 5520/2015

U S N E S E N Í

a) I. B.,

a

b) J. K.,

obou zastoupených JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, proti žalovaným

1) K. H.,

a

2) M. H.,

oběma zastoupeným Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30,

3) J. V.,

a

4) R. V.,

oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2015, č. j. -618, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í( ):

Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2014, č. j. -542, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně a) a b) jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 2802/4 v katastrálním území H., obec P., přičemž výše spoluvlastnického podílu každé ze žalobkyň činí jednu čtvrtinu. Výrokem II. soud rozhodl, že se nepřiznává žalobkyním ani žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. uložil žalobkyním i žalovaným povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 64 Kč.

Soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 27. 10. 2011, č. j. -346, kterým byl vázán.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných 3) a 4) rozsudkem ze dne 2. dubna 2015, č. j. -618, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky navzájem potvrdil a rozhodl, že žalobkyním se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 3) a 4) dovolání, jehož přípustnost opírají o („ “) a uplatňují dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení č. („obč. zák.“) – viz a 2 č. Dovolání není přípustné.Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ). Proto nelze ke skutkovým námitkám žalovaných přihlížet.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí dovolatel současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.2013, sp. zn. ). Nevymezení přípustnosti je již samo o sobě důvodem k odmítnutí dovolání. Dovolatelé nevymezili přípustnost dovolání výslovně, jen poukázali na ; z obsahu dovolání se však podává, že – patrně – navrhuje, aby právní otázka dovolacím soudem vyřešená, byla rozhodnuta jinak; uvádí totiž, že již dovolací soud se v předchozím rozhodnutí „odchýlil od ustálené judikatury, kdy dal zapravdu soudu i odvolacímu soudu, že ‘Smlouva z roku 1965, která není datována atd.’ není právním titulem pro ‘vydržení‘ v dobré víře, ale zároveň dosavadní řízení, resp. rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému rozhodnutí s požadavkem na přezkoumání, s tím, zda titulem (byť i putativním) není rozhodnutí o dědictví“. Z toho se dá snad dovodit blíže nerozvedený nesouhlas s tím, že titulem pro vydržení práva může být i rozhodnutí o dědictví, na jehož základě se dědic chopí držby v dobré víře.K tomu je třeba poznamenat, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci – rozsudek ze dne 27. 10. 2011, č. j. -346, bylo publikováno pod č. 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: „Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil“. Závěr o možnosti opřít oprávněnou držbu o dědické rozhodnutí není v soudní praxi nijak nový (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. ). Tento důvod přípustnosti tedy neobstojí. V další části dovolání se opakuje, příp. parafrázuje judikatura dovolacího soudu, týkající se držby a vydržení; ani zde však není zřejmé, o jaký z důvodů přípustnosti by mělo jít a jakou právní (nikoliv snad skutkovou) otázku měl odvolací soud řešit nesprávně. Proto dovolání nemůže být přípustné. Lze jen dodat, že Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. ). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně zdůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. zpochybňují úvahu odvolacího soudu o dobré víře žalobkyň tím, že žalobkyně ji původně odvíjely od y (dohody z roku 1965), kterou soudy v předchozích rozhodnutích posoudily jako u, která nemohla být ani domnělým právním titulem pro oprávněnou držbu. Dovolatelé však přehlížejí, že žalobkyně opíraly svou dobrou víru také o rozhodnutí, kterým bylo vypořádáno dědictví po jejich otci a odvolací soud i soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu se zabývaly otázkou, zda žalobkyně nemohly vydržet vlastnické právo k podílu na předmětném pozemku na základě tohoto titulu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byly oprávněnými držitelkami předmětného pozemku po zákonem stanovenou dobu, přičemž jejich držba se vztahovala k domnělému právnímu důvodu (titulu), kterým bylo dědické rozhodnutí po jejich otci. Vlastnictví (resp. spoluvlastnictví) k předmětnému pozemku nabyly vydržením. Dobrou víru žalobkyň soud hodnotil z objektivního hlediska; přihlížel v souladu s ustálenou judikaturou k rozloze drženého pozemku, k tomu, že byl zaplocený spolu s pozemky žalobkyň i k tomu, že se žalovaní nechovali vůči žalobkyním jako vlastníci sporného pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. srpna 2011, sp. zn. ). Právní závěry odvolacího soudu jsou řádně odůvodněné, nelze je považovat za nepřiměřené a jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu; není tu nic, co by zakládalo přípustnost dovolání. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle odmítl.Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat ( ).Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu