Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4548/2015

28 Cdo 4548/2015

U S N E S E N Í

M. H.

1) E. J.

, a

2) A. Š.

,

o zaplacení částky 1 801 947 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2015, č. j. -1220, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá práv

o na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění ( ) :

Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Novém Jičíně) ze dne 30. října 2013, č. j. -1073, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 15. července 2014, č. j. -1183, ve výroku pod bodem I v části, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 643 400 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku pod bodem II v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 902 582 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I). Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalovaným ukládá zaplatit žalobci společně a nerozdílně dalších 255 965 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z uvedené částky za dobu od 20. 6. 2004 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 2 % z uvedené částky za dobu od 18. 6. 2004 do 20. 6. 2004 byla žaloba zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II), včetně nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), přičemž nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání dle

Se zřetelem k ustanovení dovolací soud přihlížel toliko k obsahu dovolání (jeho doplnění) podaného zástupkyní žalovaného, advokátkou, datované dne 14. 9. 2015 (a doručené soud prvního stupně dne 18. 9. 2015).

Z obsahu dovolání je patrno, že jím žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v části, kterou nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 902 582 Kč a uplatněného příslušenství – specifikovaného úroku z prodlení. Jako nesprávné dovolatel označuje hodnocení určitosti smluvního ujednání účastníků o náhradě (její výši) za „kupujícím prokazatelně vynaložené finanční prostředky za zhodnocení převedených nemovitostí“ (čl. V kupní smlouvy), dále pak i otázku „doby počítání úroků z prodlení z nárokové částky“ (ve vazbě na její splatnost), jakož i stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení – jde-li o žalovanými nárokovanou (započtenou) náhradu za užívání nebytových prostor po odstoupení od smlouvy. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že jde o otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, kdy se odvolací soud (současně) „v souvislosti s řešením souvisejících otázek procesního práva odchýlil od předchozí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu obč. zák. (aplikován , , ve znění pozdějších předpisů; k tomu srovnej též hlavu II, díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1, , ) jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).

V otázce posouzení určitosti právního úkonu (smlouvy) se pak odvolací soud držel zákonem stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák), kdy nevybočil ani z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. , dostupná též na

www.nsoud.cz

), dle níž je projev vůle určitý, je-li výkladem objektivně pochopitelný, přičemž závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet aplikace interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák., zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob; právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím těchto interpretačních pravidel.

Vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejichž součástí – jak vidno shora – jsou i interpretační závěry o stranami projevené vůli), se pak závěr o neplatnosti smluvního ujednání nepříčí ani dovolatelem předestřené judikatuře – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. (jestliže za dané situace nelze ani výkladem projevu vůle dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit), či nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2005, sp. zn. (v níž Ústavní soud vyzval k upřednostnění interpretační varianty platnosti smlouvy, ovšem v případě, „jsou-li oba výklady možné“).

Závěr o neplatnosti smluvního ujednání stran výše náhrady za žalobcem realizované investice do nemovitosti ve vlastnictví žalovaných (měla-li by platit interpretace zastávaná žalobcem) přitom odvolací soud opírá též o další důvod, za nějž označuje kolizi se zákonem stanovenou úpravou (ustanovením § 130 odst. 3 obč. zák., jež zakládá nárok oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení); proti tomuto závěru přitom žalobce podaným dovoláním nebrojí.

Jde-li o určení rozsahu zhodnocení věci, lze pak z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vztahují se též k výkladu ustanovení § 458 obč. zák.) přiměřeně odkázat např. již na zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. , o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, publikovanou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2291, sešit 28/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. , či ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. ).

Rovněž v otázce vzniku nároku oprávněného držitele na náhradu účelně vynaložených nákladů po dobu oprávněné držby (a na jejím řešení závislé otázky prodlení žalovaných s uspokojením nároku) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. ), stejně tak jako v otázce výše náhrady za následné bezesmluvní užívání věci ve vlastnictví jiného (jež se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl a jež se důvodně poměřuje s obvyklou hladinou nájemného za pronájem kvalitativně srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že při řešení právních otázek (dovoláním označených), na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil; rozhodnutí nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a nejde zde ani o otázky, jež jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně nebo o otázky (dovolacím soudem vyřešené), které by měly být posouzeny jinak.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu