Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
2A89859736EEDF2AC1257FE600470E65.html
HTML · 15.62 KB
No categories available
23 Cdo 5176/2015
23 Cdo 5176/2015
U S N E S E N Í
DOMOFERM Tschechia spol. s r. o.
Vše o kovech s. r. o.,
se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1894/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27316874, o zaplacení částky 999 969,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 22/2010 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 4 Cmo 134/2014 -533, takto:
I. Dovolání
se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , dále jen „o. s. ř. “)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 39 ECm 22/2010 -420, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 827 552 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 8. 12. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení 172 144,20 Kč spolu se zákonným ročním úrokem z prodlení z částky 1 827 552 Kč od 15. 9. 2009 do 22. 2. 2010, z částky 827 552 Kč od 23. 2. 2010 do 7. 12. 2010 a z částky 172 144,20 Kč od 15. 2. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 4 Cmo 134/2014 -533, rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu I výroku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 827 552 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť právní otázka hmotného práva měla být odvolacím soudem posouzena jinak, a to tak, že k uznání závazku žalovanou došlo částečným plněním. Dovolatelka má za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva, která se řídí obchodními zvyklostmi vyplývajícími z obchodního styku stran. Zaplacení části faktury mělo být posouzeno jako uznání zbytku závazku. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i stručnost odůvodnění, obzvlášť za situace, kdy odvolací soud posoudil věc právně odlišně od soudu prvního stupně.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze cituje znění ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. a uvádí, že „právní otázka hmotného práva měla být posouzena jinak, a to že k uznání závazku žalovanou podle § 323 odst. 1 , 2 ve spojení s § 407 odst. 2 , 3 obchodního zákoníku došlo.“
Nejvyšší soud podotýká, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. mimo jiné přípustné tehdy, pokud dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že otázka „měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, je třeba připomenout, že tento požadavek významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, namítá vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu