Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4808/2015

26 Cdo 4808/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK, se sídlem v Praze 8, Kollárova 18, IČO 00034398, zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované A. M., P., zastoupené JUDr. Alenou Weigandovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, 5. května 59/20, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. -229, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, k rukám JUDr. Aleny Šťastné, advokátky se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné o d ů v o d n ě n í ( ) :

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. -229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Odvolací soud shledal, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť její nájem zanikl ve smyslu věta první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty, stanovené v , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva. Vycházel přitom z toho, že jak výstraha, tak rozhodnutí o vyloučení byly žalované řádně doručeny (dostaly se do její dispozice).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňovala-li dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, které směřovaly do vlastního řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, pak v tomto směru uplatnila nepřípustný dovolací důvod.

Co se týče otázky doručení výstrahy před vyloučením z družstva a rozhodnutí o vyloučení nastolené v dovolání, Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, v nichž doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. , a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ).

Ustálená judikatura dovolacího soudu přijala závěr, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000, nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. ). Dovolací praxe rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový a že rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž – jak bylo shora uvedeno – není důvod se zde odchýlit.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( věta první ).

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti oběma výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle a 3 Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení , neboť to výslovně vylučuje ustanovení

O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ), který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 14. dubna 2016

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu