Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4927/2015

32 Cdo 4927/2015

U S N E S E N Í

VETAMIX s. r. o.

invelt – s. r. o.

, se sídlem v Plzni, Rokycanská 1422/111, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 25208047, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Mikulášská 455/9, PSČ 326 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Mikulášská 455/9, PSČ 326 00, o zaplacení 522 210 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. -112, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její advokátky.III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastníci na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014, č. j. -69, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 522 210 Kč spolu s úrokem z prodlení od 16. 8. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů ve výši 38 913,60 Kč žalované (výrok pod bodem II) a ve výši 25 942,40 Kč vedlejší účastnici řízení na straně žalované (výrok pod bodem III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani jedna z otázek, které v dovolání vymezuje, však nesplňuje kritéria stanovená v

Pod bodem IV. I. dovolání dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a kterou by měl vyřešit v souzené věci. Dovolatelka tu s odkazem na „specifičnost“ skutkového stavu věci nečiní nic jiného, než že zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Tím nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž vymezuje důvod dovolání.

Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně, s dostatečnou určitostí a srozumitelností vymezí (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a dále usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Na řešení otázky, zda lze ustanovení o písemném potvrzení obsahu smlouvy vyplývající z , (dále jen „o. z.“), aplikovat i na smluvní vztahy řídící se právní úpravou před přijetím rekodifikace soukromého práva, napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud v něm takovou otázku neřešil a řešit neměl důvod. Dovolatelka sama takovou otázku v řízení před soudy nižších stupňů neotevřela a přechodné ustanovení o. z., podle něhož se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, nevyvolává v poměrech souzené věci pochybnosti, jimiž by se měl odvolací soud v rámci právního posouzení věci zabývat z úřední povinnosti. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ).

Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže nevzal v potaz možnost ujednání o postoupení pohledávky budoucí, a to včetně pohledávky podmíněné. V tom dovolatelce přisvědčit nelze; dovodil-li odvolací soud, že zjištěný skutkový stav věci neumožňuje právní závěr, že mezi leasingovým pronajímatelem a dovolatelkou byla uzavřena písemná smlouva o postoupení pohledávky z titulu náhrady škody vůči žalované ( , , zrušeného k 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), pak takový závěr se logicky vztahuje též k pohledávkám budoucím. Jiné pohledávky z titulu náhrady škody způsobené poškozením předmětu leasingu než pohledávky budoucí by se ostatně smlouva o postoupení zahrnutá přímo v leasingové smlouvě či v obchodních podmínkách leasingového pronajímatele ani dost dobře nemohla týkat.

K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka, že odvolací soud se v posouzení, podle něhož není smlouva o postoupení pohledávky obsažena v článku 10.5 Všeobecných smluvních podmínek a v „související korespondenci“, zejména v devinkulačním prohlášení, odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. . V tam souzené věci Nejvyšší soud řešil otázku důsledků nedodržení písemné formy právního úkonu, kterou vyžadovala dohoda účastníků, a v souladu s § 40a obč. zák. dospěl k závěru o relativní neplatnosti. V předmětném sporu jde však o posouzení smlouvy o postoupení pohledávky, pro niž písemnou formu vyžaduje zákon (srov. § 524 odst. 1 obč. zák.); takový důvod neplatnosti v taxativním výčtu důvodů relativní neplatnosti obsaženém v § 40a obč. zák. uveden není. Je tedy bezcenný argument dovolatelky, že neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky se ani jedna ze smluvních stran nedovolala.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na své judikatorní závěry, podle nichž je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro zjištění jeho obsahu (i za použití zákonem stanovených výkladových pravidel) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. ), a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu objektivně seznatelné (srov. např. rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. , a předchozí judikaturu v něm citovanou).

Přitakat nelze dovolatelce ani v argumentu, že se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. , a ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. , jakož i ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž je to leasingový nájemce, kdo nese nebezpečí škody na věci, a v situaci, kdy leasingová smlouva není smluvním typem, je třeba vycházet z obsahu smluvního ujednání. Tato judikatura řeší vztah mezi stranami leasingové smlouvy, mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem. Předmětem sporu v souzené věci je však otázka jiná, posouzení existence závazkového vztahu mezi leasingovým nájemcem a osobou, která odpovídá za poškození předmětu leasingu. Na tento vztah dopadají judikatorní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1514, podle nichž byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Nejvyšší soud tu výslovně zdůraznil, že na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce sjednané pro případ zničení (poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Od tohoto právního názoru, k němuž se přihlásil rovněž např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudcích ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud neshledává důvod se odchýlit.

Závěrem dovolatelka prosazuje názor, že soudy nižších stupňů se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 2002, pod číslem 178), jestliže soud prvního stupně neprovedl odpovídajícím způsobem právní hodnocení projednávané věci a přenesl je na dovolatele, chtěl-li po něm, aby zvolil, zda mu předmětná pohledávka svědčí originálním způsobem, zda na něj přešla či na něj byla převedena, a jestliže odvolací soud tuto chybu nenapravil. Ani v tom však jí nelze přisvědčit.

V rozsudku sp. zn. (tak jako v celé řadě dalších svých rozhodnutí) Nejvyšší soud zdůraznil, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Též v tomto rozsudku (tak jako např. již v usnesení ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4) však také vysvětlil, že mezi obsahové náležitosti žaloby vymezené v větě druhé a třetí patří mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž se rozumí skutek (skutkový děj), z něhož žalobce dovozuje uplatněný nárok; ze souhrnu takto vylíčených skutkových okolností vyplývá právní důvod požadovaného plnění. Od těchto závěrů se soudy nižších stupňů v souzené věci neodchýlily. Tvrzení o příslušném skutkovém ději, z něhož měl vzejít uplatněný nárok, nelze ztotožňovat s jeho substancováním (s jeho právní kvalifikací), jak činí dovolatelka.

V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. větu první ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2016

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu