Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4502/2015

32 Cdo 4502/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Mgr. Leony Hartman, advokátky se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, jako insolvenční správkyně dlužnice POJIST SPORT-SERVIS s. r. o., identifikační číslo osoby 27622061, proti žalované Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 115, identifikační číslo osoby 47452820, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 4 633 299 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. -209, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 20. 2. 2014, č. j. -186, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o zaplacení částky 4 633 299 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - (dále též jen „ “) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněného v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1998, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). V těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou, který z účastníků je nositelem důkazního břemene, a uzavřel, že důkazní břemeno stíhá toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že není správný postup soudu prvního stupně, pokud zamítl na jedné straně žalobu pro neunesení důkazního břemene a na straně druhé odmítl provést důkazy navržené žalobkyní, aniž by tento postup přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud se tak od judikatury dovolacího soudu, na kterou dovolatelka odkázala, neodchýlil a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán.

Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak rozhodnutí odvolacích soudů nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani v pořadí druhá otázka formulovaná dovolatelkou, a to otázka oddělitelnosti části ujednání smlouvy o obchodním zastoupení upravujícího podmínky práva na odškodnění z důvodu její neplatnosti. Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 15. 1. 2013) a sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 9. 4. 2002), majíc za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s touto judikaturou. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích posuzoval otázku oddělitelnosti ujednání smlouvy pro posouzení jejich neplatnosti z pohledu vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, respektive všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. V projednávané věci se však odvolací soud zabýval otázkou neplatnosti části ujednání článku 4.4. smlouvy o obchodním zastoupení s ohledem na kogentní ustanovení , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Správnost právního posouzení věci dovolatelka dále zpochybňuje námitkou nesprávného výkladu ustanovení § 669a odst. 1 obch. zák. upravujícího negativní podmínky práva na odškodnění odůvodněnou úvahami o možném vývoji sporu, na jejichž základě uvádí, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud se výkladem ustanovení § 669a odst. 1 obch. zák. nezabýval, pouze uvedl, že toto ustanovení představuje implementaci směrnice o obchodních zástupcích a jeho smyslem je zvýšení ochrany obchodních zástupců. Stran naplnění negativních podmínek práva na odškodnění neučinil žádný závěr, který by mohl být v rámci dovolacího řízení přezkoumán. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí čtvrtá otázka, zda ve smlouvě o obchodním zastoupení byla dohodnuta konkurenční doložka. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť žádným způsobem přípustnost dovolání k této otázce nevymezila.

Namítá-li dovolatelka, že dlužnici nelze automaticky považovat za slabší smluvní stranu, aniž by vymezila přípustnost dovolání a formulovala otázku, jejíž řešení má být přezkoumáno dovolacím soudem, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 4. 2016

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu