Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3228/2015

33 Cdo 3228/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Ing. J. A. a b) J. A., zastoupených Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalovanému Ing. M. M., zastoupenému JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2015, č. j. -383, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. -383, potvrdil rozsudek ze dne 26. května 2014, č. j. -345, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o určení, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů v rozsahu podílu jedné ideální poloviny nemovitosti, a to budovu č. p. postavenou na stavební parcele č. - zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcelu č. - zastavěná plocha a nádvoří a pozemkovou parcelu č. - zahrada, v obci a katastrálním území K., zapsané u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrálního pracoviště T., a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že žalobci neprokázali, že na něho svoji ideální polovinu předmětných nemovitostí převedli darovací smlouvou s úmyslem vyhnout se hrozící exekuci na jejich majetek, ani to, že by mu uhradili dluh ve výši 250.000,- Kč odpovídající jedné polovině kupní ceny předmětných nemovitostí.

Podáním ze dne 24. 6. 2015 vzala žalobkyně J. A. své dovolání zpět. V důsledku toho dovolací soud podle věty druhé , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. , dále jen „ “), řízení o dovolání žalobkyně zastavil.

Nadále se zabýval pouze dovoláním žalobce Ing. J. A. a neshledal ho podle přípustným.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud v první řadě posuzoval, zda darovací smlouva ze dne 3. 3. 2012 byla účastníky uzavřena platně. Protože dospěl ke kladnému závěru, zabýval se požadavkem žalobců na vrácení daru podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (viz ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Žalobce uvedený předpoklad opomíjí při zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že darovací smlouva byla účastníky uzavřena platně. Ve skutečnosti totiž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je tento právní závěr založen. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný věděl o jeho finančních problémech i hrozících exekucích, a proto s ním „na oko“ uzavřel darovací smlouvu. Vůle účastníků však nesměřovala k takovému právnímu úkonu, šlo pouze o snahu „uklidit“ nemovitosti žalobců „do bezpečí“. Stejně tak je přesvědčen, že předloženou u („Potvrzení o vzdání se zástavního práva“) prokázal, že žalovanému dluh ve výši 250.000,- Kč uhradil. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že darovací smlouva je jako simulovaný právní úkon neplatná a nárok žalobců na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem je po právu. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

Bezcenná je rovněž velmi obsáhlá polemika žalobce týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska pravdivosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem ( a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ).

Namítá-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami a že nesplnil svoji poučovací povinnost podle , přehlíží, že k vadám uvedeným v , , b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné ( ). Protože žalobce uvedenými dovolacími námitkami odvolacímu soudu nevytýká nesprávné právní posouzení věci, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelem předestřenou judikaturou, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke způsobu, jakým se odvolací soud má vypořádat s odvolacími námitkami, k náležitostem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a k poučovací povinnosti soudu. Navíc zmiňovaná rozhodnutí byla vydána podle ve znění účinném před novelou provedenou

Dovolací soud se nezabýval ani otázkami, které dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu jako dosud neřešené, neboť slouží pouze k prosazení jeho vlastní skutkové verze, popř. prokázání, že odvolací soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Důvodná není námitka žalobce, že otázku naplnění skutkové podstaty ustanovení § 630 obč. zák. řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, (konkrétně s rozhodnutím ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. ), jestliže uzavřel, že jednání žalovaného (jeho požadavek na uzavření nájemní smlouvy, případně na vyklizení předmětných nemovitostí či hrazení nepřiměřeně vysokého nájemného) nedosáhlo intenzity porušování dobrých mravů.

Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“). Akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalobcem, by vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.

Pojem „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015).

Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. obecně přijal. Žalovaný jako vlastník předmětných nemovitostí uplatnil své vlastnické právo, požadoval-li po žalobci, který jeho nemovitosti užíval, aby s ním uzavřel nájemní smlouvy a hradil nájemné. Požadavek na vyklizení předmětných nemovitostí za situace, kdy jednání účastníků o nájemném zůstalo bezvýsledné, nelze kvalifikovat jako porušení dobrých mravů (natož hrubé a dosahující takové intenzity, která by ospravedlnila nárok na vrácení daru). V řízení nebylo zjištěno, a žalobce ostatně ani netvrdil, že by součástí darovací smlouvy byla úmluva účastníků, že žalovaný nechá žalobce a jeho rodinu v předmětných nemovitostech bezplatně bydlet po neomezeně dlouhou dobu.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 13. dubna 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu